Když se zhruba dvě hodiny před přistáním vybila baterie notebooku, ještě jsme ani zdaleka netušily, že taková banalita, jako nákup Metrocard a zavolání do hotelu může být tak složitou operací. No, aspoň bude na co vzpomínat.
Už mě asi nemělo překvapit, že přistání nebude hladkou záležitostí. Chvílemi jsem se snažila aspoň trochu pomrkávat z okýnka, zahlídla jsem siluetu Manhattanu, pak někdo zařval, že jsme těsně nad vodou a kam to jako chce ten pilot přistát, ale nakonec jsme děsně drncli o zem a byli jsme v Americe!
Vystáli jsme strašlivou frontu k imigračnímu úředníkovi, který se tvářil děsně záhadně a pak se mě zeptal, jaké mám zaměstnání, načež mi pochválil úžasnou angličtinu (která po 23 hodinách beze spánku postrádala lehce souvislost) a se slovy "Bye, honey" mě oficiálně propustil do Států.
Koupili jsme si v krámku první věc za dolary (litr vody) a vylezly před halu. Mrkla jsem nahoru na AirTrain a co nevidím, číslo vagónu 101! Výtahem jsme vyjely na nástupiště, omylem si nechaly ujet jeden vlak a pak už jsme jen valily oči. Západ slunce nad Manhattanem, mraky aut na parkovišti s otevřenými kufry, všechno se zdálo tak neuvěřitelně obrovské! Když jsme vylezly z vlaku, usměvavý černoušek hned mával, kudy na metro, stejně usměvavý černoušek se nás ujal u turniketů, kde jsem se absolutně neorientovala... Sice se snažil co mohl, ale automat mi nebral kartu, tak jsem stejně musela k okýnku, kde mi to paní ještě jednou vysvětlila.
Jízdenky jsme tedy měly, druhý bojový úkol spočíval v telefonátu do hotelu. Nejdřív jsem zkusila zprovoznit svůj mobil, ale nedal si říct a pak se úplně kousnul. Ani od J. nešlo volat nebo psát, tak jsem se nakonec vypravila k okýnku rozměnit dolar na čtvrťáky, abych zavolala z budky. Nakonec jsem stejně poprosila jednu slečnu, aby mi pomohla... A tak jsem se naučila v Americe volat z budky :)
Paní z hotelu byla samé "ok, ok", tak jsme sedly na modrou linku A směr Manhattan... Paní, která seděla vedle nás, se nás hned chopila, když viděla, jak jezdíme prstem po mapě metra a osvětlila mi problematiku rychlíkových a lokálních zastávek. Potřebovaly jsme na modré C, tak jsme přestoupily na 14th, interval mezi vlaky byl ale dlouhatánský, už jsme byly hrozně utahané. Když jsme vylezly na naší 116th, nabídnul nám zaměstnanec metra, že nám pomůže s kuframa, což jsme s díky odmítly. Chvilku jsme řešily, kterým východem ven, a tak se nás ještě zeptal, jestli máme drobné za dolar... Co mohl ale čekat od lidí, kteří akorát jedou z letiště?
Vylezli jsme na rušné ulici plné pytlů s odpadky, u nejbližší výlohy vytáhly návod na cestu do hotelu a zjistily jsme, že jsme od něj asi deset kroků. Úspěšně jsem vložila kód, vytáhly jsme kufry po úděsném schodišti, zadaly druhý kód a ocitly se v příjemné chodbě, kde nás ale nečekala žádná paní domácí... Chvíli jsem chodila po chodbě, pak jsem zastavila jednu slečnu, jestli by nám nepomohla... Nakonec jsem stejně volala Lucianě, něco hrozně mlela a bylo jí špatně slyšet, ale pokoj 2B byl jasný.
Probojovaly jsme se vzpurnými dveřmi na druhou chodbu a zapadly do pokoje. Klimatizace jela na plný pecky, větrák taky, okno nešlo otevřít... Prolezly jsme kuchyň, kde je všechno hrozně velké, objevily kouzlo ameriských klik, sprch a kohoutků a díky J. trochu usměrnily klimatizaci. Po sprše jsme zapadly na manželskou postel (palanda byla dost rozviklaná), a po 26 hodinách non-stop šly spát.
Z klimatizace byla dost zima, ale k ránu bylo v pokoji stejně vedro, vzduch k nedýchání... J. ještě spí, tak na ní jdu vlítnout a vyrazíme objevovat Ameriku :)
2024 ©