19. 7. Sobotní ráno nás vítá slunečními paprsky a máme zase až do tmy co dělat. Dopoledne nás ale Řím hned ujistí, že plánovat se moc nedá a že prostě boží cesty jsou nevyzpytatelné. Nakonec jsme ale zvádly snad ještě víc, než jsme původně myslely.
Krátce před sedmou si opět vychutnávám ranní běh, tentokrát v parku Villa Ada, který mě opravdu ohromil jak zelení, tak porůznu roztroušenými stavbami. A samozřejmě počtem běžců, kteří se proháněli úplně všude. Božské místo, fakt. Po běhu si zase užívám snídaňovou nálož, na kterou se dá fungovat až do večera.
Na recepci jsme si nechaly poradit, kudy do nejbližšího bazénu, a moc jsme nevěnovaly pozornost tomu, když nám recepční říkal, že bazény jsou drahé a moc jich není. Během hodinky se nám zbořila další představa o tom, že jít se koupat v Římě nemůže být problém. Kromě toho, že bazén se pro veřejnost otvíral až asi za hodinu a půl, tak vstup byl nezanedbatelných 20 eur. Otočily jsme se a šly zpátky do hotelu najít akvacentrum, kde budeme moct strávit celý den.
Zklamaně jsme zjistily, že jsme o den prošvihly na Grouponu 50% slevu na vstup do parku Hydromania, ale nedalo se nic dělat. Dost pracně jsme dohledaly, kudy se tam zítra vůbec vypravit, a po 11 hodině jsme už chystaly plán na odpoledne. Jako první cíl byl palác Viktora Emanuela. Dojely jsme metrem ke Koloseu, sedly jsme si venku na zastávce a čekaly na autobus. Po několika minutách nám došlo, že po silnici nic nejezdí a prochází se tam lidé. Koukly jsme na křižovatku za Koloseem a zjistily, že je zahrazená. A jak můžete čekat, nikde nebylo napsané, od kdy do kdy, nebo proč proboha je silnice zavřená. Vlezly jsme zpátky do metra a rozhodly jsme se dojet na fontánu Čtyř řek, která byla původně v plánu až na závěr.
Nějakým zázrakem jsme na zastávce u metra Barberini odchytly miniautobus 116, který měl jet až skoro k fontáně. Spoj, který jsem si dopředu našla ještě v hotelu, nebyl na zastávce vůbec napsaný. S hrůzou jsme sledovaly, jak se autobus protahuje uličkami, třese se na dlažebních kostkách a několikrát jsme nervózně vystrčily hlavu ven, abychom zjistily jméno zastávky. Když jsme dojely až k řece, kam jsme nevěděly, že to vůbec jede, nevěřily jsme, že vůbec fontánu najdeme.
S neskutečnou radostí jsme ještě před třetí odpoledne vylezly z autobusu a hned za rohem BYLA fontána! Vlezly jsme si za zábradlí a hodně dlouho jsme si koupaly spařený nohy, stejně jako nejmíň dalších třicet lidí okolo. Definitivně mi dochází, že tady někam dojet a něco najít bude chtít víc trpělivosti než kdekoli jinde, kde jsem doposud byla. Bojíte se do New Yorku? Pche, ty číslovaný ulice a podzemí protkaný metrem jsou pro mrňata, Řím je teprve navigátorská výzva!
Od fontány už bylo kousek k Pantheonu, který jsme TAKÉ úspěšně našly. Jana dosrkávala ledovou tříšť a já mezitím obíhala náměstí okolo a hledala zajímavé záběry. Pantheon nás ohromil a docela dlouho jsme si užívaly umělecké skvosty i příjemný chládek uvnitř chrámu. Lidí bylo stejně jako všude mraky a absolutně neřešili, že je neustále zaměstnanci napomínají asi v dvaceti jazycích, aby byli zticha. Korunovala to malá černošská holčička, která houkala jako nějaké zvířátko.
Když jsme se nabažily kultury, byl čas na pozdní oběd, rozuměj na pořádnou zmrzlinu. Po včerejším zklamání jsme doufaly, že průvodce lákající na největší zmrzlinárnu se jménem Giolitti se zase nesekne. Tentokrát to bylo ale příjemné překvapení a dojem nezkazil ani strašný chaos panující uvnitř. Nejdřív se platí u pokladny a s lístkem se jde vybrat zmrzka je dvěma obřím pultům. Na nějaké fronty se tu nehraje, nejvíc se cpou Japonci, tak se nenechte předbíhat a mějte ostré lokty, jinak to fakt nejde. Rvačka stojí za to, mají snad 40 druhů, ovocných i smetanových, vybrat si musí každý. Za 4.50 byla opravdu slušná porce, ne jako u Crispina. Sedly jsme si s tím venku na chodník (zase) a užívaly jsme si to obžerství, jinak to nazvat nelze. Teď už vím, že zmrzlinu si u nás prostě nedám, maximálně si vyrobím vlastní.
Cestou k paláci Viktora Emanulea jsme úplně náhodou narazily na výstavu Andyho Warhola, kterou jsme plánovala na pondělí. Palác prý rozděluje Římany na dva tábory, jak už to tak bývá, jedněm se líbí, druzí ho nesnáší. Co se týče turistů, musí ho milovat Američani a pak ti, co milují Ameriku. Mně se tedy líbil moc, všechno čisté, v bílém mramoru, neitalsky organizoavné a čitelné. Mají tam ale typicky italské nařízení, že se nesmí sedět na obrovitanánských schodech. Musí tedy speciálně zaměstnávat člověka, který chodí a píská na lidi, co si nepřečtou, že se tam nesmí sedět.
Jana zůstala nahoře na schodech, já jsem proběhla dovnitř na vyhlídku a pak ještě výtahem nahoru. Svezení za 7 euro mě trochu překvapilo, ale co by člověk nedal za pořádný výhled, navíc za takového počasí. S Janou jsme se pak potkaly dole a vyrazily jsme na tramvaj, neb další a poslední úkol dne spočíval v nalezení Mojito restaurant, kam jsmě měly druhý Groupon.
Na tramvajové zastávce jsme se potkaly s jednou depešandou, která se chytla na Jany tetování. Prohodily jsme pár slov a měly jsme hroznou radost. Na zastávce byla v italštině cedulka informující zřejmě o nějaké výluce, která se týkala dnešního dne, ale protože jsme ji nerozuměly, a vypadalo to, že tramvaj ještě pojede, nechaly jsme to být (což byla chyba). Dojely jsme k řece, a protože byl ještě čas, vystoupily jsme tam a šly jsme se podívat na nábřeží. Janu jsem nechala kochat se výhledem a já jsem vyrazila do úzkých uliček Trastevere udělat pár fotek.
Když jsem vracela, byly najednou všude policajti, červenobílé pásky a plno zmatených řidičů. A v kolejišti se procházely davy, takže nám došlo, že jsme zřejmě prošvihly poslední tramvaj, která nás mohla odvézt na jídlo. Ptala jsem se policajtky Wotsgoinon hír?, a zjistila jsem, že nějaké nábožné procesí panny Marie.
Vydaly jsme se tedy po kolejích naším směrem a doufaly jsme, že dojdeme na konec toho blázince a najdeme zas funkční MHD (haha). Prošly jsme okolo kostela, kde byla obří plakáty s papežem, takže Janu napadlo, že by třeba mohl přijít. No a přišel, ale to jsme zjistily až o pár hodin později. Doplácaly jsme se na konec zábran a policejních pásek a zase jsme sedly do tramvaje. Jídlo bylo objednané na osmou, ale vůbec nevadilo, když jsme přišly dřív.
Mojito restaurant je dost zastrčená hospoda v sousedství pár malých krámků, kde byste ani nečekali, že seženete něco k jídlu. Sedly jsme si ven a hned se nás ujal zřejmě šéf toho všeho, který vypadal jako Pohlreich. Z kuchyně nám začali nosit spoustu malých talířků, takže jsme ochutnaly opravdu od každého něco. Dorazily jsme se domácky vypadající buchtou a kafem, které bylo příšerně malé. Já si objednala kapučíno fredo, ale dostala jsem hrnek horkýho kafe, tak nevím, kde je chyba.
V devět jsme se zvedly a modlily jsme se, aby něco jelo do centra. Šly jsme nejdřív na tramvaj, ale pak jsme si všimly, že je vedle autobusová zastávka, z které se můžeme dostat na Termini. Než jsme přešly silnici, ujely nám před nosem dva autobusy (jak konstatovala Jana, asi jezdí po dvojicích, aby se nebály). Trvalo pak minimálně další půlhodinu, než jel další spoj, takže jsme se zase válely po chodníku. Autobus jsme úspěšně stoply a s úlevou jsme si sedly. Na dalších zastávkách nastoupilo tak strašně moc lidí, že jsem pochybovala, že nás autobus vůbec uveze. Asi jsme se ale modlily fakt hodně, protože jsme dojížděly na Termini a za náma hned byla 360. To nám udělalo snad největší radost za celý den.
Na recepci nám pak spadl čelist, když se recepční zeptal, jestli jsme viděly Papa Francesco. Jana se na mě jenom podívala s vítězoslavným výrazem a přiznaly jsme, že ne. Ale utek nám jenom o chlup.
2024 ©