Jak se běží půlmaraton

Tak, a je to za námi. Půl roku těšení, trénování, příprava oblečení, jídla a pití, chvíle stresu i radosti. Včera jsme se s J. postavily na start Hervis 1/2 maratonu v Praze a už teď plánujeme, že v září pokoříme ten ústecký. A jak se nám tedy včera, 2. dubna, běželo po pražské dlažbě?

V pátek večer jsme dorazily do Prahy, abychom v klidu vyzvedly startovní číslo a pochytaly ještě poslední informace ohledně závodu. Nakonec to zas takový klídek nebyl. Já zapomněla, jaké je moje startovní číslo, J. chtěla větší tričko, v tom zmatku jí zapomněli dát batoh, a já vůbec nevzdechla po tom, že si musím dát orazítkovat jízdenku na vlak, aby mi platila sleva. Do toho volala Jana, že v 19:30 odchází do hospůdky, tak jestli to stihneme.

Bez batohu i razítka, ale zato s igelitkama plných letáčků jsme se vřítily do Billy na Florenci, abychom nakoupily večeři. Jelikož jsem stále trpěla trpěla abstinenčními příznaky signalizujícími nedostatek kofeinu, nechala jsem J., ať to ošéfuje.

S další kupou igelitek jsme v 19:30 dorazily k Janě, která nakonec nikam nešla, a až do půlnoci, než jsme zalehly, pozorovala vyjeveně naše přípravy. Přerozdělit carbosnacky, připnout startovní číslo, namasírovat záda, najíst se, no bylo co dělat

.

Do startu zbývají hodiny

Ráno jsem byla vzhůru od půl šesté, do 7:30 jsem nemohla usnout, a když v 7:40 zařval budík, chtělo se mi hrozně spát. Vylezly jsme v 8, něco jsme snědly, sbalily věci, ale dřív jak v 9:40 se nám směr Rudolfinum nepodařilo vyrazit . V 10 jsme se měli sejít na focení s vodícími psy, za které J. běžela. Bylo jasné, že nestíháme. Nejdřív jsme v Expu vyřídily razítko a batoh, po cestě na focení koupily vodu a v 10:50 už jsme zase mířily zpátky k Rudolfinu. M. dorazil za pár minut, tak jsme se převlíkly, sluply proteinovou tyčinku a vydaly se řadit do koridoru. Díky udanému času při registraci jsme byly v poslední sekci J u právnické fakulty. V 11:50 už jsme stály mezi těmi davy a asi po deseti minutách se rozezněly tóny Vltavy. Dalších deset minut jsme se sunuly ke startu. Tam jsme si popřály hodně štěstí, a pak jsme se s J. viděly až v cíli.

První kilometry

Jen co jsem poodběhla z doslechu Vltavy, dala jsem do uší sluchátka, do nichž se celou dobu valily tóny DM. Začátek byl lehce z kopečka, ale už na sluníčku, tak bylo jasné, že teplo bude velké. Proběhli jsme kolem Národního divadla, zatočili doleva pryč od řeky a na pátém kilometru pod Všehradem byla první občerstvovačka. Tam jsem byla trochu vyvedená z míry, jak bylo na zemi strašně mokro, a bála jsem se, aby mi to neujelo po rozšlapaných kelímkách. Vysrkla jsem trochu vody a trochu čaje, byl ale dost teplý, takže kelímek letěl do popelnice. Podle hodinek jsme se v tomhle úseku zhruba držela rychlosti kilometr za šest minut, tepy byly celou dobu neuvěřitelně vysoko, pořád nad 180.

Pořád plná sil jsem se vydala zpět po Rašínově nábřeží, z kterého se odbočovalo přes Palackého most na Smíchov. Ještě na nábřeží jsem konečně zahlédla dva modré balónky vodičů, kteří běželi na čas 2:30. Konečně jsme mohla trochu zpomalit, teď už jsem je nechtěla pustit z dohledu. Kolem trati byly mraky lidí, kapely, prostě skvělá atmosféra. Trochu nezáživná smyčka po Smíchově zas ubrala krapet sil a na občerstvovačce na 10. kilometru jsem se už s pitím nešidila jako na té první. Jeden kelímek jsme vypila, druhý vylila na hlavu a na dres.

Poločas

Když jsem probíhala kolem Rudolfina, čekalo mě dalších 10 kilometrů, za koridorem už ale nějakou chvíli závodníci dobíhali do finiše. M. čekal na 12. kilometru, podal mi lahev s džusem, půlku jsem vypila, druhá zbyla pro J., která byla, jak jsem doufala, kousek za mnou.

Od nějakého 13. do 16. kilometru jsem cítila první silnější únavu, cucla jsem si hned větší dávku gelu, ale moc mě to nenakoplo. Na 14. kilometru jsem poprvé přešla do chůze, na 15. jsem otevřela ampulku s kofeinem a trochu jsem upila. Placebo efekt zafungoval okamžitě, nohy se zas dostaly do strojového tempa a modrý balónek se přestal vzdalovat. Poslední občerstvovačku na 16. kilometru jsem taky pořádně využila. Kelímek s ionťákem, kelímek s vodou. Půl vody do žaludku, půl na hlavu.

Do finiše!

Vzpomněla jsem si na Janina slova, že až proběhnu kolem pohřebního ústavu, už to bude k ní jen kousek. Stála tam sama, s vlajkou DM a lahví vody. Pusou ulepenou od gelů a kofeinu jsem zamumlala pár slov, dala si pár loků a uháněla dál. Za další dva kilometry čekal M., tentokrát jsem nezastavila, ale pila za chůze. Zbývaly tři kilometry. Lidí ležích podél trati, obklopených zdravotníky, začalo přibývat. Při pohledu na kapačky zapíchnuté to rukou se mi trochu udělalo špatně. Čechův most jsem jen přešla rychlou chůzí, rozběhla jsem se až na jeho konci. Poslední úsek po nábřeží byl také lemován odpadlými. Představa posledních  metrů po mostě a koridor obsypaný fandícími lidmi mě zas probraly a do cíle jsem mířila s úsměvem a lehkým krokem. V cílové rovince jsem zvedla oči k časomíře. 2:29:30 - vejdu se do dvou a půl hodiny! Přidala jsem do kroku a s úsměvem od ucha k uchu (aspoň jsem měla ten pocit, že se opravdu usmívám) jsem proběhla do cíle v čase 2:29:52! Reálný čas podle čipu byla nakonec 2:21:20.

Jako ve snách jsem si vzala medaili, zabalila se do termoizolační fólie, chytla igelitku se svačinou, do druhé ruky vzala lahev vody a pomalu jsem procházela koridorem až k úschovně, kde jsem vyzvedla tašku. Nohy začaly bolet, nejradši bych si sedla, ale věděla jsem, že musím zůstat na nohou a chodit. Docupitala jsem po nějakých 20 minutách před Rudolfinum, známé tváře jsem nikde neviděla. Chvíli jsem podupávala u cílové rovinky, a když mě konečně nohy přestaly bolet, sedla jsem si na obrubník, sundala tepák, převlíkla triko a dala si banán. Protahovala jsem chodidla, upíjela vodu a čas se přehoupnul přes 15:00. Zvedla jsem se, rozbalilu sušenku a šla jsem hledat ostatní. Jako první jsem viděla Janu, chvíli jsme popocházeli po náměstí, zas jsem si sedla a najednou se přihnala J., vysmátá, zvedla mě ze země a objaly jsme se.

J. si nechtěla nechat ujít příležitost nechat se vyfotit na stupních vítězů, tak jsme se vkradly do VIP zóny a vydrápaly se na ně. S DM vlajkou samozřejmě. Určitě jsme nebyly jediné, koho to napadlo :)

Narvaným metrem jsme se přesunuli ke Švejkovi, kde jsme si dali pozdní oběd, já zvládla jen šopák, ovšem zapíjený nealkholickým pivem :) To mě postavilo na nohy. Tramvají jsme dojeli k Janě, čapla jsem batoh a další tramvají jsme s M. jeli do Holešovic na vlak. V osm večer jsme dojeli domů, oba utahaní a šťastní, že jsem to všechno přežila bez úhony...

Pár čísel a postřehů z trati

• 2 carbosnacky, kofeinová šleha, proteinová tyčinka, rehydratační nápoj Iontia, protikřečový šumák od Enervitu, tobolka Synephrinu, multivitamin v tabletce - požité před závodem či během
• Lesana a koňský hřejivý gel - skvělé na namazání zad a nohou (a Miloš říkal, že je dobrý namazat i achilovku :) )
• i začátkem dubna se může člověk spálit od sluníčka...
• nepřepálit začátek, ale ani jinou část trasy - odpadlíci s kapačkou se prostě neodhadli
• rozhodně se na trati držet vodiče
• nešidit občerstvovačky a pořádně pít
• gel nebo jiný povolený dopink si dát těsně před pitím, aby se to lepidlo z pusy spláchlo
• záznam tepů nemám, ale pod 170 jsem asi nikdy nešla, průměr byl určitě kolem 180 tepů/min
• od 15. kilometru ignorovat předbíhající lidi a nenechat se znervóznit - většinou je to poslední člen štafety, který je odpočatý
•  na trati pokud možno nezastavit, pauza rozhodí rytmus dechu a tepů a pak se těžko vrací zpět
• po doběhnutí nesednout, ale chodit a chodit, až se vychodí nejhorší bolest
• dobíhat s úsměvem, ať se dá koukat na cílovou fotku :)
• a na závěr moje výsledky:
  
  

  Split	Time	min/Km	Delta	min/Km	RealTime
  Km 5	0:38:56	7,47	0:38:56	7,47	0:30:22
  Km 10	1:11:11	7,07	0:32:15	6,27	1:02:38
  Km 15	1:45:47	7,03	0:34:36	6,55	1:37:13
  Finish	2:29:53	7,06	0:44:06	7,13	2:21:20

celkové pořadí:  

• celkově 6 256. z 7 229 závodníků
• v kategorii žen 1314. z 1789
• ve věkové kategorii 726. z 1006