Loni jsme jeli poprvé na vodu. Ohři jsme i krátce po srpnových povodních sjeli bez kolizí a tak bylo nasnadě, že letos se vydáme po proudu další řeky. O tom, že Berounka je línej volej, kterej by snad bylo zajímavější jet proti proudu, jsme se přesvědčili až až...
Po příletu ze Států jsem se doma „ohřála“ (uvozovky s vykřičníkem, neb bylo kolem 18 stupňů) jen tři dny, ani jsem nestihla vše vybalit a už jsem balila věci na akci Berounka 2011. V neděli před odjezdem jsme se sešli na krátkou bojovou poradu na zahrádce u Admirálu. Celý den hodně foukalo a byla zima, takže jsem s sebou zabalila víceméně zimní variantu funkčního prádla, čepici nevyjímaje. Počasí sice vypadalo podle nejčerstvější předpovědi celkem slibně, ale v noci jsem mrznout nechtěla. Míra měl tradičně více věcí než já, ale v neděli večer jsme nakonec měli sbaleno celkem rozumně.
25. července, pondělí
Ranní vstávání mi nikdy nešlo, dnešek nebyl výjimkou, pořád se trochu peru s časovým posunem. Vlak odjížděl v 7:20, do Chrástu u Plzně jsme dojeli někdy kolem 10:40, Dana si hned na nádraží šla pro kešku, my s Mírou jsme se vydali napřed vyzvednout lodě k Dolanskému mostu. Naše loď, kterou jsem ještě doma překřtila na zelenou mrchu, byla nejspíš křížencem tygra a vydry (Jinak si jméno Tydra nedokážu vysvětlit.) Po dvanácté jsme konečně lodě spustili na vodu a vyrazili jsme. Okolí řeky je skoro vylidněné, sem tam chata, naštěstí jsme po cestě potkali i nějakou tu občerstvovnu.
První jez byl v Telíně,sjeli jsme ho prostředkem a trochu jsme si šplouchli, ale jinak to nebylo nic divokého. O kilometr dál nás čekal jez Valentovský mlýn. U něj jsme si dali přestávku, okoukli, jak jej sjíždí ostatní a dvě třetiny výpravy se rozhodly jez nejet. Zbývající jedna třetina, z níž nakonec zůstal jen kapitán Míra, jez sjela. Sjezd byl sice úspěšný, ale silný proud mu nedovolil přistát pod jezem. Chvilku jsem balancovala na kraji mělčiny a přemýšlela, jestli se těch pár metrů brodit k lodi, ale Míra křičel, ať tam v žádném případě nechodím. Nakonec jsem běžela kopřivama podél břehu, abych se do lodi vůbec dostala. Poslední jez Darová na 115. km se naštěstí nejezdí, takže nehrozilo další naloďování z kopřiv.
Cestou jsme pak zastavili ještě u autobusu, což je docela milé občerstvení na levém břehu kousek před tábořištěm Planá. Tak jsme pak něco po čtvrté hodině po ujetí 12 kilometrů skončili. Dorazili jsme celkem brzo, tak jsme měli ještě na výběr místa pro stany, což se po příjezdu bandy Moraváků ukázalo jako velká výhoda. Na ohýnku jsme opekli buřty a pak jsme šli posedět do hospody. Kluci hráli karty, tak se mi brzo chtělo spát. Ve výčepu jsem vyžebrala největší hrnek, co měli, a dala jsem si kafe. Trochu zahřálo, ale když jsme šli dostanu, cvakaly mi zuby zimou. Navlíkla jsem na sebe dvě mikiny, Moiru Duo, dvoje ponožky, tepláky a čepici a doufala jsem, že to bude stačit.
2024 ©