9. 2. 2015. Ráno se probouzíme do sněhové vánice a slušného vichru. M. bolí po včerejšku rameno, takže běžky zůstávají doma a my jdeme pěšky. Cíl je Harrachov a Mumlavské vodopády. Snídaně si dáváme ovšem stejně buržoazní, jako bychom se chystali na Jizerskou padesátku.
Procházíme celým Kořenovem až na zastávku Nový svět - Na Mýtě, odkud jedeme do centra Harrachova. Akorát jsme se sněhem doplahočili na odjezd busu v 10:24. Vyrážíme směr autobusák a pak nahoru na Mumlavské vodopády, za kterými začínají běžkařské trasy. Na ně snad taky ještě dojde. Cestou jsme se zastavili v jedné cukrárně naproti stadionu a dali jsme si kafe se šlehačkou. Káva byla skvělá, šlehačka byla pravá, ale servírka se tvářila, jako kdychom děsně obtěžovali. Asi blbej den.
V mnohem lepší náladě pokračujeme na vodopády, kde je dalších pár pěších nadšenců a spousta běžkařů. Fotíme se a scházíme zase dolů do centra, který je už totálně špinavý od rozpouštějící se břečky. Prodíráme se davy a kličkujeme mezi loužema. Nemůžu si pomoct, ale tohle město je samo o sobě ošklivý v létě i pod sněhem.
Na oběd jdeme do Pivovaru, kde testujeme místní pivo a polívky. M. si dává česnečku, já kulajdu v chlebu, který jsme pak společně oždíbali. Po jídle se jdeme podívat, kde začínají upravené stopy. V Normě jsme koupili ještě lahvinku vína a vydali jsme se na nádraží. Docela se ten kopec táhnul, naštěstí ale stál vlak už na zastávce, tak jsme se usadili a pěkně jsme vytuhli.
Po půl čtvrtý už jsme byli v hotelu, na chvíli jsme se natáhli a v pět už jsme zase utíkali do vířivky. Večeře opět nezklamala; kuchař asi slyšel, když jsem básnila o číně a hovězím mase, které dneska fakt bylo. Mimo to byly jako dezert švestkové knedlíky, ale spoustu lidí se jimi cpalo, jako by to bylo hlavní jídlo. Vůbec je zajímavý pozorovat stravovací návyky ostatních. V sedm se už zase válíme a pomalu rozjímáme nad zítřejším plánem. Že by rozhledna Štěpánka?
2024 ©