Den 17: Socha svobody, Indiáni a pořádná flákota

Napsal Andik (») 31. 7. 2011 v kategorii New York 2011, přečteno: 2513×
p1010216.jpg

Pocit, že teď už nic nemusíme. Mise splněna, spadl z nás stres, že odjedeme bez vytoužené fotky, bez podpisu na vinylu. Ať už teď uvidíme a navštívíme cokoli, nemůže to překonat včerejší setkání s Davem Gahanem.

Po včerejšku jsme jak přejeté. Ranní budíček, který zvonil kvůli Soše svobody, zazněl v 5.45. J. vyskočila o dost čileji než já, mně se z postele moc nechtělo. Kolem sedmé jsme se nakonec vyhrabaly z pokoje, venku ještě nebylo moc horko, což bylo docela příjemné. Podle pokynů z rezervace jsme měly přijít už v osm hodin, ale jak jsme tady za těch pár dnů pochopily, nic není tak žhavé, jak to vypadá. Metrem jsme sjely na White Hall Street, prošly parkem a za chvilku jsme došly rovnou ke Clinton Castle, kde se vydávají lístky. Když jsme pak na lístky koukly, zjistily jsme, že J. spletli příjmení a napsali ji moje. (Takže jsme konečně ségry, když už se nás tady na to pořád někdo ptá.) Pán na pokladně mi sdělil, že je to moje chyba, tak ať to případně u další kontroly nějak vysvětlím. (Jak jsme tušily, už to dál nikoho nezajímalo, i když kontrol ještě bylo hodně).

Nastoupily jsme na loď a šly jsme na horní palubu, protože sluníčko bylo celkem ještě milosrdné. Než jsme v 8.50 odpluly, loď se zaplnila snad do posledního místečka. Když jsme se přiblížili na rozumný dosah na focení Sochy, většina lidí se zvedla a zuřivě fotila. S J. jsme se na sebe znaveně podívaly, k Soše jsme pluly už potřetí a tak jsme si užívaly okamžiky, kdy jsme mohly sedět.

Ostrůvek je skutečně malý, takže se na něm nedá zabloudit, ovšem špatně pochopit systém vstupu do Sochy lze. Aspoň nám se to podařilo. Měly jsme totiž rezervaci na vstup do koruny, což si žádalo trochu jiný postup. Poslušně jsme se zařadily do fronty, která logicky vedla k Soše, a když jsme ji konečně vystáli, řekli nám, že si musíme vyzvednout náramky v návštěvnickém centru. Před návštěvnickým centrem byla skutečně cedule oznamující tuto informaci, ale napoprvé jsme ji holt přehlédly. Postavily jsme se tedy do druhé fronty, která byla o poznání kratší. Velice hlučný a vtipnými průpovídkami sršící pán v uniformě nám přilípnul růžové náramky a zdůraznil, že je musíme mít pořád na sobě, jinak bude bububu. Dozvěděly jsme se také novou informaci, že věci si musíme dát do skříňky ve velkém stanu. Až když jsme došly k první frontě, uvědomily jsme si, že právě u ní je onen stan. Opět jsme se zařadily do fronty, ale naštěstí jsou asi zvyklí na hloupé návštěvníky, protože k nám za chvíli přišla další uniformovaná osoba, že nemáme vůbec stát ve frontě, ale že si máme jít rovnou uklidit věci do skříňky.

Odklusaly jsme tedy ke skříňkám. Nebyly to ale žádné obyčejné skříňky. Zaprvé baštily jen papírové bankovky (dvě jednodolarovky) a za druhé se otevíraly a následně vybíraly podle otisku prstu. Chvilku jsme postávaly před jedním z asi tří monitorů, než nám došlo, že nesvítí, a tudíž asi nebude funkční. A tak jsme se postavily před další a zkoumali jsme s několika dalšími zmatenými lidmi, co dělají ostatní. Akce skříňka proběhla úspěšně, ovšem zaměstnanec sedící na jakési recepci u vchodu do stanu mi v ten okamžik přišel celkem zbytečný. Jakožto tak trochu VIP návštěvníci jsme šli od skříněk rovnou k bezpečnostním rámům. V 9.40 jsme se konečně dopracovaly k samotným schodům do Sochy. Postávalo tam neorganizovaně pár lidí, tak jsem se dalšího zaměstnance šla zeptat, kam máme jít, když máme vstup do koruny. Překvapeně se na mě podíval a řekl, že neví. Chvilku pak něco řešil s kolegou, tak jsem se zeptala podruhé a ukázala vstupenku. Nakonec z něj vypadlo, že v deset je sraz pod schody, a že máme jít na záchod, protože pak už nebude kde. J. se smála, že v Americe se na pokyn i čůrá...

Před desátou jsme nastoupili pod schody a čekali, co bude. Týž pán zřejmě vykládal nějaké bezpečnostní pokyny, ale mluvil dost potichu, a tak jsem v tom hlučném prostoru zachytila jen pár slov. Nejhlasitěji pronesl otázku, zda se chce někdo na něco zeptat. Většina lidí se přihlouple usmívala a nikdo se na nic radši neptal. Oficiálně nás vpustili na schodiště a mně začalo být jasné, proč na webu Sochy svobody visí upozornění, že uvnitř není klimatizace. Taky jsem si vzpomněla, jak jsem se této poznámce někdy v dubnu smála a myslela si cosi o zhýčkanosti Američanů. Po první stovce schodů ze mě lilo a těšila jsem se na ledový vzduch v metru. Většinu výstupu nahoru jsem natáčela na foťák, i když poslední úsek byl dost úzký a strmý, takže jsem se trochu bála, že se natáhnu a bude po foťáku.

Nahoře v koruně visí na trámech dva zaměstnanci a celkem ochotně si s návštěvníky, kteří zvládnou nabrat dech, povídají. Prostor u okýnek je skutečně mrňavý, samotná okna jsou taky dost malá, tak jsme cvakly hlavy, vnitřek Sochy, J. se podařilo prostrčit ruku okýnkem a vyfotila i nějaké detaily Sochy a už jsme se sunuly dolů, aby se mohli pokochat další lidé.

Obligátní fotku se zvednutou rukou na trávníku u sochy jsme vynechaly, J. si dala hamburger (jídlo, které už nemůžu ani cítit) s děsně mastnýma brambůrkama a šly jsme na trajekt směr Ellis Island. Tam se nachází muzeum přistěhovalectví, přímo v budovách, kam emigranti z celého světa před nějakými sto lety skutečně mířili a rozhodovalo se tam o jejich přijmutí do USA či vyhoštění. Určitě by nebylo špatné strávit tam déle času a přečíst si víc informací, ale na to už jsme byly moc unavené. Našly jsme snad většinu zmínek k Československu, prošly výstavu k vytvoření muzea a zamířily jsme do kavárny.

Už mi docela vyhládlo, tak jsem si dala kafčo a cupcake, což je něco jako obrovská muffina, J. si dala jen kafe. Tady nejspíš vznikla moje přezdívka Mafina charakterizující mou závislost na sladkém. Dortík byl teda pekelně sladkej, ale výbornej :) Po svačince už jsme šly rovnou na trajekt, když nepočítám zaťapání bosky na trávě před muzeem, tak jak tu štěstím ťapávali emigranti před sto lety.

Po přistání jsme zamířily do indiánského muzea. Sídlí sice v obrovské budově u Battery Park, ale expozice je v porovná ní s Washingtonem přeci jen skromnější. J. vyrazila na průzkum a já se zasekla tvořením nápisu DM z malých kostiček, s nimiž si návštěvníci mohli hrát. Prošla jsem pak jednu velkou místnost a nakonec jsem šla omrknout krámek. Za chvíli jsem se pak potkala s J., která ještě v krámku nebyla, tak jsem si sedla na křesílka a čekala... a čekala... až jsem usnula. Chvíli mi pak trvalo, než jsem se probrala, ale už jsem ani neměla chuť na kafe, spíš jsem se chtěla najíst.

Zbýval nám ještě Groupon do Steakhouse, kam jsme asi po dvaceti minutách došly. Trochu nás zarazilo, že kromě nás nikdo v restauraci neseděl, ale číšnice byla celkem usměvavá a hned nám donesla vodu, tak jsem měla z místa na chvilku celkem příjemný pocit. J. byla ale za chvíli zima z klimatizace, tak jsme požádaly, jestli můžeme někam, kde bude tepleji. Z přední části u baru nás taky přesunuli k prostřeným stolům, kde už neplatilo menu. To mě docela naštvalo, navíc mi začal vadit neustále kroužící číšník, který pak korunoval vše tím, když řekl, že mletý steak si nemáme dávat, protože jsme ve steakhouse. Moc jsem nevěděla, co na to říct, ale chtěla jsem se udržet v mezích slušnosti, tak jsem jen poděkovala a řekla, že víme, co si objednáváme. Jen tak se posměšně ušklíbl a odešel. Flákota, kterou asi za dvacet minut přinesl,byla pořádná, snědly jsme jen půlku porce, půlku brambory, jen salát jsme společnými silami dorazily celý. Nechaly jsme si od jiného číšníka jídlo zabalit a docela jsme se těšily, až tam odsud vypadneme. Nemít Groupon, rozhodně bychom tam nejedly, ten studený čumák v kvádru nám to tam docela zkazil.

Večer jsme ještě vymetli pár obchodů a někdy kolem desáté jsme dojely domů. V půl dvanácté už jsme zas byly na nohou a vyrazily jsme na metro směr stanoviště Megabusu. Tentokrát jsme měly dost oblečení, abychom čtyřhodinovou jízdu v překlimatizovaném autobusu směr Washington přežily ve zdraví.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct