V době, kdy píšeme tyto řádky, letíme kdesi nad Atlantikem a máme před sebou ještě zhruba čtyři hodiny letu. Ale začneme pěkně popořádku...
Včerejší přípravy se protáhly asi do jedné ranní , takže jsme toho moc nenaspaly. Budíček byl už v šest, ale energeťák nás postavil na nohy. První zádrhel se objevil ,když se nám trhala fólie na obalení kufru, naštěstí jsme měly víc rolí, takže to nakonec takový problém nebyl. Peripetie s kufry ale neskončila u potravinářských fólií, docela fuška byla dopravit se z Kobylis na Ruzyni. Všimli jste si někdy, kolik je všude schodů a jiných pastí pro kufry na kolečkách? Teda byla to hrozná fuška... (Dostat se nám projektant do ruky, tak ho roztočíme :) )
Na letiště jsme dorazily s velkým předstihem, snad v očekávání nečekaného... A taky že jo. Při odbavení u kiosku jsme zjistily, že z Madridu do New Yorku nemáme sedadla vedle sebe. Naštěstí jsme to ale u přepážky vyřešily, představa, že nějakých devět hodin sedíme vedle někoho cizího, se nám opravdu nelíbila. Chvíli jsme couraly po hale, vyfotily se u mapy Severní Ameriky, která je na zemi v hale druhého terminálu a nakonec jsme si s úlevou sedly. Obě jsme ještě brnkly domů, abychom uklidnily své blízké, že je vše v pořádku a šly jsme k pasové kontrole. Tam nás čekalo neuvěřitelné překvapení. Za přepážkou totiž seděl pán a poslouchal... no hádejte co :) DEPECHE MODE! Zrovna mu hrála Peace. (Jasné znamení. Zatím nevíme čeho, ale určitě to není jen tak.) J. to tak dostalo, že na pásu nechala ležet příruční zavazadlo a s úsměvem kráčela pryč. (Mimochodem, v pase mám 101, číslo chomutovského magistrátu.)
Plynule jsme přešly do další fronty, kde nám „kontrolovali“ příruční zavazadlo. Asi měli dobrou náladu, protože jsem nevědomky prošla s banánem a pytlem Cinni-Minnies. Ještě před samotným odletem jsme stihly vyfotit plyšáky a hurá do letadla. Odlétaly jsme asi s půlhodinovým zpožděním, ale v Madridu jsme měly dost velkou rezervu. Posádka ČSA byla skvělá, udělujeme jedničku s hvězdičkou, pořád se usmívali a navíc nám dali dobrou svačinu :) Poslední minuty před přistáním byly ovšem strašlivé, museli jsme vybočit z trasy kvůli počasí, sice jsme viděli krásné jezero, ale tak zle už mi dlouho nebylo. Letadlo se propadalo, kymácelo, lidi občas zaječeli, děti brečely, J. mě chytala za ruku a nakonec jsem orosená ledovým potem málem použila voskovaný pytlík. Přistání po skoro třech hodinách bylo vysvobození.
Letiště v Madridu je neskutečně velké. Na letence stálo, že odlétáme z terminálu S4, na elektronické tabuli stálo U67, což nás trochu zmátlo. Podle šipek a cedulí jsme ale na první pokus došly k podzemce, dojely k další pasové kontrole a už jsme byly v odletové hale. Času jsme i přes zpoždění měly docela dost, vysákly jsme každá litr vody, J. dojedla propašovaný banán, já skořicové lupínky. Překvapivě už nás nečekalo žádné rentgenování zavazadel, už jsme u brány jen ukázaly palubní vstupenku, pas a vpustili nás do Airbusu. Smířily jsme se s tím, že naše sedačky jsou v prostřední řadě, takže jsme neviděly z okénka, ale nakonec to asi bylo jedno. Nutno podotknout, že letecký prostor nad Madridem byl dost neklidný, další dlouhé minuty v turbulencích jsem strávila s čelem přitisknutým na opěradle protější sedačky.
Tady naše povídání zatím končí, a už teď se moc těšíme, až se rozepíšeme o druhém dni našeho amerického snu.
2024 ©