Upozornění pro čtenáře: pro nefanoušky Depeche Mode budou následující řádky nejspíš nepříliš pochopitelné. Včera večer jsme vymyslely bojový plán. Ačkoli gorilák na 2 River Terrace vypadá bojovně, dvě smutné tvářičky na něj mohou zapůsobit. A nebo třeba taky ne. Zkusit se to ale každopádně muselo.
Do Dejvákova jsme jely rovnou od nás, abychom se přes den nestresovaly a nečekaly, co bude. Cestou jsme si sumírovaly, co říct, jaká by mohla příjit odpověď, a snažily jsme se hlavně uklidnit. Zkrátka jsme došly k tomu, že nejlepší bude upřímně přiznat, co bychom chtěly a že je nám hrozně trapně a že se moc omlouváme, že otravujeme. Gorilák se začal hrozně smát a ptal se, kde jsme zjistily, že tady Dave bydlí a všelijak se kroutil, že Mr. G hrozně dlouho neviděl, a že třeba není ve městě a že jel možná do Evropy. Pořád se ale hezky usmíval a vyloženě nás neodpálkoval. Dokonce nám řekl, že jestli chceme, můžeme mu nechat kontakt, a že jestli se Mr. G objeví, dá nám vědět, že bychom se teda přišly vyfotit. Taky si od nás vzal věci na podpis, že by mohl zařídit aspoň tohle, kdyby nevyšla fotka.
Byla jsem tak strašně nervózní, že mi z nohou úplně kapal pot a vůbec jsem nevěřila vlastním uším, co říkám a co slyším. Pak mě ale úplně odrovnalo, když jsme vycházely ven a Gorilák nám držel dveře a na ulici řekl, ať se podíváme na toho pána, který něco montoval na kole. "Vypadá jako on, ale není to on", prohodil tajemně Pan Ostraha a zmizel. Procházela jsem kolem Dejvákova dvojníka a pořád mi šrotovalo, kdo to tedy je. Hlas nezněl vůbec povědomě, ale podoba byla neuvěřitelná. Sedly jsme si pak o pár metrů dál a civěly na tajemného pána, který zarputile pumpoval kolo, pak si nasadil přilbu a odfrčel s bandou vietnamských holčiček kamsi na jih. (Celý den nám to vrtalo hlavou, až jsme si pak najednou uvědomily, že onen cyklista neměl tetování...)
Na odpoledne jsme měly zarezervované lístky na další filmovou tour, tentokrát autobusem a po části Uptown. Po včerejšku mi bylo jasné, že to bude nuda a nejspíš budu znát jen pár filmů. Očekávání se potvrdilo, navíc nám omylem zarezorvovali jen jeden lístek, tak nám ten jeden dodatečně dopsali. Pak byl zmatek se sezením v autobusu, takže jsme neseděly spolu, ale aspoň křížem přes uličku. Po necelé hodině jsem usnula a probrala se, až když jsme dojeli do cíle. Zmrzlé jsme vypadly ven a zdrhaly pryč.
Byly jsme kousek od plastiky LOVE, která má také depešáckou symboliku (videoklip Barrel Of A Gun). Kolem zas byly mraky lidí, ale nakonec jsem jednu fotku bez vyceněných obličejů stihla. Blízko jsme měly i na druhý mrakodrap v rámci New York Passu, Top Of The Rock. Zase jsme prošly bludištěm kontrol a nakonec jsme rychlovýtahem vystoupily někde nad šedesátým patrem. Bylo hezky vidět, modrá obloha, jen zas dost foukalo. Škoda, že fotkou nejde zachytit ten nádherný pohled a atmosféra města. To se prostě musí zažít.
Poněkud nad mé síly byl obchod s legem, kam jsem zapadly po návštěvě mrakodrapu. Vřeštící děti, tlačící se davy a zima z klimatizace mě vyhnaly za chvíli ven.
Neplánovaně jsem den uzavřely v baru u Rudyho, který má pověst nejlevnější putyky ve městě. Pivo za tři dolary asi skutečně konkurenci nemá, stejně jako párek, který se dává jako příslušenství ke každému pivu a stejně jako svérázná obsluha a osazenstvo baru. Uprostřed první pinty jsem si říkala, že dáme maximálně ještě jedno a půjdeme. Hospoda to sice byla zajímavá, ale na nějaké dlouhé vysedávání se mi to moc nezdálo. Nutno ještě podotknout, že to byl nekuřácký bar, což bylo moc příjemné. Vůbec míst, kde se může kouřit, je tu malinkato, což připisuje NYC další obrovitanánské plus - holt osvícená země. Co nám ale vyrazilo dech, byla Strange Love, která začala hrát někdy začátkem druhé pinty. S J. jsme se na sebe podívaly a začaly řvát radostí. Při People Are People se nám zalily oči slzičkama a při dalších písních už jsme se jen smály a nechápaly, že je něco takového možné. Písničky jsem nahrála na video, jinak by nám to snad nikdo nevěřil. Asi jsme způsobily rozruch, protože lidi po nás koukali, ale tohle byl prostě náš večer. Na rozloučenou jsme si daly cider a v dobré náladě jsme odkráčely na metro.
tak snad to klapne 
2024 ©