Dva týdny jsou zhruba za námi a dneska konečně došlo na několik odkládaných záležitostí. O tom, že to bude další z neuvěřitelně povedených dní, které nám někdo tam nahoře nalajnoval s dokonalou přesností a logicky postupnou gradací, jsme ráno snad vůbec ani neuvažovaly.
Dneska jsme totiž původně měly jít hlídkovat před dům Mr. G, ale vstaly jsme o dost později, než bylo nutné, a tak jsme plán změnily. Chtěly jsme se vrátit do E 8th St., kde kromě Electric Lady Studios sídlí několik krámků, z nichž jsme si rozhodně chtěly odvést něco na památku. Jely jsme metrem na W 4th St, odtud to je pak jen chvilka chůze. Narozdíl od minulé procházky ulicí bylo Electric Lady Studios zřejmě v provozu, protože měly vytažené venkovní žaluzie a stříbrný nápis zářil na černém skle dost výrazně. Ještě než jsme ale došly ke krámku s přezkami k páskům, zastavily jsme se v bazaru s deskami.
Nejdřív jsme trochu zklamaně prohlédly nabídku CD, kde měli pár uprášených kousků DM, navíc některým chyběly obaly. S dotazem na vinyly nás odeslaly do podzemního podlaží, kde by si snad vybral každý hudební fanda. Měli několik kategorií, všechny ještě dělené podle abecedy, takže jsme zamířily k písmenu D a začaly se přehrabovat. Nechtělo se mi věřit, že by nic neměli, tak jsem po chvíli bezvýsledného pátrání zas vyběhla k pokladně a poprosila paní, jestli se nepodívá do seznamu desek, abychom zbytečně neztrácely čas hledáním. Paní byla nejspíš Španělka, takže kromě podivné výslovnosti Depeche Mode, což mi vždycky projelo ušima jak skalpel, byl vůbec problém jí porozumět. Nakonec mi ukázala výpis ze seznamu, který říkal, že mají jednu desku s názvem DM. V hlavě mi naskočil velký otazník, ale to už se paní rozběhla dolů, kde J. mezitím horlivě přehrabávala další stohy desek. Paní ukázala na písmeno D hned na kraji, a prý jestli jsem koukala. Samozřejmě, že ano, odvětila jsem, a drobná Španělka odběhla do zadní části místnosti, kde už byla J. Ta nakonec s pokřikem vytáhla Barrel Of A Gun. Bylo jasné, že si desku vezme a obě jsme měly v ten okamžik zoufalý pocit, že to je snad poslední deska ve městě, kterou si pak večer rozlomíme napůl.
Úplně jsem už zapomněla na prodavačku, která nevzdávala boj s chaosem na policích, když po chvíli zavolala „Miss!“, a mávla na mě. Přiklusala jsem a málem mi vypadly oči z důlků. Měli tam přímo cedulku s nápisem DM a za ní čtrnáct desek. Jak jsme tohle mohly přehlédnout? Radostí mi vyrazily slzičky a asi desetkrát jsem poděkovala. J. volala ze zadní části místnosti, co že tam tedy je, ale já jen mávala, ať hned přijde, protože to nešlo slovy popsat. V krámku zřejmě nevěděli, co mají za poklady, a za kolik se prodávají v Soho, pár ulic odtud. Desky stály pár dolarů, takže bylo jasné, že bereme všechno. Jásaly jsme a prohlížely obaly asi dost dlouho, protože se zas objevila paní, jestli tedy může desky zase uklidit. Bereme všechno, řekla jsem, což jí vyrazilo dech. Hned pak dodala, že jestli chceme, do příštího týdne zkusí sehnat další desky a že máme zavolat. Domluvily jsme se na úterý a vypotácely se z obchodu s dvěma narvanýma taškama. (Večer po převážení jsme zjistily, že dnešní úlovek má šest kilo.)
Zapluly jsme do dalšího obchodu, kde měli neuvěřitelné přezky na pásek. Favoritem byla magnetofonová kazeta, kterou jsme si s J. nakonec obě vzaly. Prodavač byl očividně Ital, s nímž ale byla příjemná (a hlavně srozumitelná) řeč a nakonec jsme ještě dostaly koženkový pásek zadarmo. Otočily jsme se zpátky směrem na metro, ale moc daleko jsme nedošly. Číhal na nás ještě obchod s hudebními tričky, kde J. koupila dárek pro kámošku. Poslední úlovek z osmé východní byla fotka Electric Lady Studios. Spolu s námi postával před výlohou nějaký kluk, který se nás ptal, jestli se dá dostat dovnitř. To jsme nevěděly, ale J., která se vrhá do všech pro mě zapovězených prostor, se vrhla i za tyhle dveře. Nikam dál jsme se ale nedostaly, tak jsme zas vycouvaly ven.
Po krátké zastávce na další obří ledovou kávu ve Starbucks jsme pěšky vyrazily do Wooster Street. Nachází se tam tetovací studio, ve kterém si Mr. G nechal udělat zatím poslední kérku. Vyrazily jsme tam s tím, že jsme chtěly zjistit, kam si nechal tetování udělat a jaký motiv to byl. Nejdřív jsme se vydaly na špatnou stranu ulice, tak jsme aspoň trochu nasály atmosféru Soho, ikdyž v tom vedru je každý krok navíc docela fuška. Když jsme k tetovacímu studiu nakonec došly, viděly jsme „našeho“ tatéra už přes výlohu. Trochu jsem znervózněla, ale dovnitř jsme jít musely. Na recepci jsem hned vyklopila naše přání, a protože už jsem si zvykla, že tady je všechno jinak, oba pánové, kteří mě vyslyšeli, se jen mile usmáli, že není problém, ať jen chvilku vydržíme.
Luke, jak se onen tatér jmenuje, měl zrovna na lehátku jednu paní, tak jsme si sedly na lavici a čekaly. Luke na nás jen mrknul a šel se věnovat své práci. Asi za tři čtvrtě hodiny bylo hotovo a Luke přšel za námi. Je to chlap jako hora, když mi stisknul ruku, úplně jsem se v jeho dlani ztratila. Na začátek jsem se omlouvala, že rušíme, ale že jsme prostě chtěly potkat člověka, který měl tu čest tetovat Mr. G, a jestli by nám neprozradil, co si Dave nechal udělat. Odpověď „sure“ mě přeci jen vyvedla z míry. Padla také tradiční otázka, odkud jsme, pár slov o tom, jak je Dave príma chlap a že jsme teda asi velké fanynky, když jsme se vydaly i do tetovacího studia. Také jsme se dozvěděly, že jsme třetí, kdo se za poslední měsíc přišel na tetování Mr. G zeptat. Na závěr jsem poprosila o společnou fotku. Když mi Luke položil svou obrovskou ruku na rameno, připadala jsem si jako trpaslík. Úplně nakonec jsme dostaly vizitky a někdy kolem sedmé jsme se vydaly směr E 18th St., kde je jedna z nejstarších hospod v městě, Pete’s Tavern.
O takové restauraci jsem před odjezdem snila a doufala jsem, že bude čas a příležitost si v ní dát jídlo. Obsluha nás na naše přání usadila venku, hned kolem nás začali všichni běhat a mohli se přetrhnout, abychom ani na chvíli nestrádaly nedostatkem čehokoli. S J. jsme se obě shodly na telecím mase, já s pečenou bramborou (jednou obrovskou bramborou), J. si dala bramborovou kaši ochucenou česnekem a slaninou. Jako předkrm byl salát s bagetou s máslem, hlavní chod byl úplně pohádkový. J. proto vymyslela, že zavoláme kuchaře, abychom mu poděkovaly a zaplatily pití (prý se to tak dělá u nás…?). Musela jsem to ze široka vysvětlit třem lidem, než chudáka kuchaře přitáhli. Ten byl očividně v šoku a moc nechápal, ovšem drink odmítl, což jsme mohly čekat, a jen poděkoval a zas pelášil pryč. A tak jsme se zas jednou zasloužily o pěkný rozruch ve městě, které prý nikdy nespí.
Večer jsme zakončily sklenkou jablečného martini v mém případě, lahvinkou cideru v případě J. Při placení na baru se pak číšník ptal, odkud jsme, a na mou odpověď okamžitě reagoval „Jagr!“ S úsměvem jsme vpluly do ulic nočního City a v hlavě nám běželo, co se asi bude dít zítra…
2024 ©