Po dvou týdnech se vydáváme opět do hlavního města USA. Už tušíme, co můžeme očekávat, jak od úmorné cesty autobusem, tak od samotného města. Navštívíme Kapitol, Arlingtonský hřbitov a ...? Čeká nás nějaké překvapení?
Noční cestu v ledovém autobuse jsem poprvé odnesla náběhem na angínu, takže tentokrát jsme vybavené pořádným oblečením. V dlouhých kalhotech odcházím už z hotelu, sice i před půlnocí je v nich vedro, ale dá se to vydržet. Protože přicházíme o dost později než minule, vytvořila se už pořádná fronta. Bez rezervace zas člověk nemá šanci, autobus je vyprodaný do posledního místa. Překvapivě tentokrát nebyla klimatizace nastavená na mód mražení, takže oblečení navíc nebylo vlastně nutné. Spát se mi ale stejně moc nedařilo, na rozbité dálnici se autobus kymácel, vznášel a tvrdě dopadal, a to všechno v šílené rychlosti. Aspoň tak mi to v totální tmě připadalo. Zastávku v Baltimore si pamatuju dost nejasně, ale zvučný hlas řidiče hlásící název města nezapomenu snad nikdy.
Rozlámané a vyklepané jsme v DC přistály kolem půl sedmé, takže opět se zpožděním. Megabus to snad ani jinak neumí. Narozdíl od minule jsme ale měly z města o něco příjemnější pocit - dá-li se to tak říci. Věděly jsme kam jít, jak se tam dostat. Překvapit nás nemohly ani prázdné avenue, tenhle podivný klid sem zkrátka patří (ale po New Yorku je to strašně zneklidňující). Kolem Kapitolu se pomalu začínají hemžit běžci, za dvě tři hodiny už bude zase nesnesitelné vedro, takže trénovat se musí poránu. Neomylně míříme do Starbucksu na 550 C Street, dáváme si velkou kávu a nějaké sladké pečivo. Teď už vím, že J. není narozdíl ode mě pojídač sladkého, takže nakonec jím větší "půlku" snídaně. Btw., na apple fritter budu vzpomínat ještě hodně dlouho, to je prostě božská záležitost :).
Kolem 8.15 se zvedáme z venkovního posezení a jdeme ke Kapitolu. Máme rezervaci na 8.50, takže jsme měly podle instrukcí dorazit o 45 minut dříve, ale jak už zaznělo v jiném našem vyprávění, tohle se tu ve skutečnosti neřeší. Řeší se ovšem jiné věci, a tak nás Amerika po dvou týdnech opět trochu vyvedla z míry. Nastoupená ochranka před náštěvnickým centrem Kapitolu se tvářila velice drsně a velice nekompromisně nám vysvětlila, že dovnitř jít čůrat ještě nemůžeme. Zhruba kolem 8.30 se objevila strašlivě afektovaná paní v uniformě a společně s kolegy nám řekli, ať se postavíme do dvojstupu, aby nás pak mohli lépe počítat. Do toho se pokoušeli roztáhnout slunečník, což jim ovšem moc nešlo, takže se vynořil další uniformovaný pán. Nevěřícně jsme na celou scénku koukaly, pán nakonec slunečník zajistil omotáním šňůrky kolem nějaké trčící tyčky a tvářil se u toho vyloženě vítězoslavně.
Před devátou nás konečně vpustili po dvojicích dovnitř, paní v uniformě se stále tvářila brutálně afektovaně, neb to asi má v popisu práce. Kontrolou nakonec neprošla taška, kde jsem měla prázdnou petku. Jako malého uličníka mě poslali ven k odpadkovému koši. Neorganizovaně jsme chvíli bloumaly po budově, a nakonec jsme se dopracovaly ke správné pokladně, kde nám dali nálepku. Ta, jak už jsme byly poučeny v židovském muzeu v NYC, se lepí na horní část oblečení. Trochu rebelsky jsem ji lípla na břicho a čekaly jsme v další frontě. Dalším krokem bylo asi desetiminutové video v promítacím sále. Uvedla ho docela vtipná paní v uniformě, takže jsme se v celkem sterilním prostředí i zasmály. Po videu jsme šly do další chodby, kde se naší skupiny ujal moc milý pán, který na naši odpověď, že jsme z ČR, rychle reagoval slovy "Brno and Pilsen", což jsme skutečně nečekaly. Ještě víc nás ale překvapil, když při úvodním slovu přivítal návštěvníky v různých jazycích a pak se s českým pozdravem obrátil na nás. Nejsem žádný velký vlastenec, ale přiznám se, že v tu chvíli, šest tisíc kilometrů od domova, jsem měla trochu slzy na krajíčku.
Nutno ale dále podotknout, že český pozdrav byl snad tím nejzajímavějším okamžikem, sáhodlouhé povídání o obrazech a sochách bylo opravdu vyčerpávající. Z prostor Kapitolu jsme toho moc neviděly, ani jsem dopředu nezjišťovala, co je součástí prohlídky. Pan průvodce dával ale výkladu všechno, energie z něj sálala, bylo vidět, že ho práce moc baví, což se mi líbilo. Po prohlídce jsme se s ním vyfotily a tradičně jsme šly do dárkového obchodu. Nic jsme ale nepořídily a po chvilce hledání východu jsme se zas ocitly na žhnoucím slunci.
Šly jsme k nejbližšímu metru a vydaly se směr Arlingtonský hřbitov. Sice jsem čekala poměrně dost návštěvníků, ale nekonečné zástupy táhnoucí se od metra mě překvapily hodně. Slunce pálilo opravdu nemilosrdně, takže jsme se dohodly, že zajdeme jen k hrobu J. F. Kennedyho a půjdeme zpět. Co na mapě vypadalo jako kousek, byl ve skutečnosti pěkný kus cesty. Kolem Kennedyho hrobu byl takový chumel lidí, že se mi skoro nepodařilo prodrat se do první řady. Na nějaké prohlížení a hloubání nebyl čas, tlačili se další lidé, takže jsem cvakla pár fotek a daly jsme se na ústup.
Trochu nás mrzelo, že jsme nakonec neuskutečnily doma plánovanou procházku přes most a dál podél vody zpět do centra. Trochu nás ale popoháněl čas a hlavně nesnesitelné vedro zrovna k procházce moc nevybízelo. Už jsme také měly hlad, proto jsme po výstupu z metra začaly hledat místo, kde se najít. Jak jsme už pochopily, najíst se v centru města je velice obtížný úkol, pokud nemáte předem zjištěnou restauraci. Chvíli jsme bloudily po mrtvé čtvrti a nálada začala být pod psa. Pocit promarněného dne, který jsme mohly strávit skotačením v přívětivém New Yorku... co tady vůbec děláme?...depešáci ve Washingtonu, kdo to kdy viděl....rotovalo mi hlavou, zatímco jsme bezradně čučely do mapy.
Blouděním jsme došly skoro až k Bílému domu, takže jsme si pěkně zašly. Stočily jsme se směrem ke Kapitolu, potkaly jsme pár stánků s jídlem, ale neměly jsme hotovost, takže nám to stejně bylo k ničemu. Pak nás napadlo (bohužel to nebyl dobrý nápad), že se můžeme najíst v nějakém muzeu. První na ráně bylo muzeum americké historie (tak nějak). Jídlo bylo drahé a odporné, stejně tak kafe, které jsem pak chtěla vyhodit, ale J. ho do sebe nakonec kopla, protože kofeinu není nikdy dost :) Doťapaly jsme k budově FBI, znaveně jsem ji vyfotila a cupitaly jsme dál.
Náladu mi zvedlo až Newseum, čili mediální museum. J. se dovnitř moc nechtělo, tak jsem ji nechala napospas osudu před budovou. Několikapatrové museum je záležitost na půl dne, já nechtěla moc zdržovat a protože nám v půl šesté jel autobus, musela to být rychloprohlídka. Proběhla jsem kolem kusu berlínské zdi, vyjela výtahem do posledního patra a postupně jsem sbíhala dolu. Fotila jsem a točila, co to šlo, nejdéle jsem se zdržela u expozice věnované 11. září 2001. Koukala jsem na záznamy z TV a poznávala místa, kde jsme v posledních dnech chodily a cítily se tam bezpečně, snad bezpečněji než doma. Až tady mi asi v plné síle došla celá hrůza těch událostí. Dost výmluvný byl obrázek, který jsem našla mezi mnoha jinými kresbami - plačící Socha svobody... Na závěr jsem proběhla obchůdek, čapla jedno triko, u pokladny ještě tašku a nadšená jsem vyběhla ven.
J. mezitím odpočívala v parku při poslechu hry Strange Love, a očividně byla docela spokojená. Cestou k autobusu jsme koupily ve Starbucksu osvědčené kuřecí sendviče a nějaké pití. U fontány před Kapitolem jsme opět potkaly několik svateb, naposledy jsme vyfotily zářivě bílou kupoli budovy a zamířily jsme na stanoviště Megabusu.
Složení cestujících bylo opět zvláštní - buddhistický mnich (?), skupina krojovaných Japonců, černoši,... my dvě byly asi jediné bělošky. Odjezd se jako vždy neobešel bez problémů. Do vyprodaného autobusu se nacpal někdo bez rezervace, takže nám znovu kontrolovali, zda rezervaci máme. Seděli jsme v rozpáleném autobuse, nabírali zpoždění, a já měla pocit, že přece nemůžu být v hlavním městě USA, ale někde v mexické pustině.... Asi s hodinovým zpožděním jsme vyjeli, ale po necelé hodině, na další zastávce byl stejný problém. Další černý pasažér, který záhadně prošel předešlou kontrolou, a dvě zoufalé dámy, které si neměly kam sednout. Opět kontrola rezervací, nekonečné čekání... Zázrakem jsme do New Yorku přijeli asi jen o půl hodiny později, nejspíš tedy se zpožděním počítají rovnou v jízdním řádu.
Měly jsme zas neuvěřitelnou radost, že jsme "doma". Přivítaly nás rušné ulice, na kterých se dá celkem bezpečně přecházet na červenou. Pulzující ulice, kde se na každém rohu prodává skvělá káva a kde není problém se najíst v sedm ráno nebo o půlnoci. Ulice tvořící město, které si nás dokonale podmanilo. Město, s nímž se budeme jen těžko loučit.
2024 ©