Jednou to přijít muselo. Naposledy jsme si uvařily kafe do černých hrnků, naposledy jsme cvakly vchodovými dveřmi, naposledy jsme vlezly do metra na 116th St. Vláčela jsme s sebou každá přes třicet kilo věcí, nezměřitelný ranec vzpomínek a zážitků a díky bohu žádné vyloženě špatné zkušenosti. O tom, jak strávit poslední den na americkém kontinentě, jsme měly jasno hned od prvního dne na Manhattanu.
Poslední ráno jsme si trochu přivstaly, abychom v klidu zabalily zbylé věci a měly pak čas si odpoledne vychutnat město. Kolem jedenácté jsme měly všechno hotovo, ještě jsme sentimentálně mrkly na výhled do dvora, rozloučily se s českými obyvateli vedlejšího pokoje a vydaly jsme se do parného dne. Kufry měly podle naší kapesní váhy přes dvacet tři kilo a snést je po schodech nebyla zrovna hračka. Než jsme se stihly pohnout, sešel z druhého patra zřejmě místní obyvatel, zeptal se, jestli chceme pomoct s kufry, vzal do každé ruky jeden a v klidu sešel dolů na ulici, kde nám kufry položil na zem. Obě jsme mu moc děkovaly, sice jsme si na ochotu místních zvykly hned po prvním dnu, ale stejně to bylo milé překvapení. Naštěstí to nebyl poslední ochotný člověk toho dne...
V newyorském metru nejsou eskalátory. Pro všechno, co se pohybuje na kolečkách, od vozíčkářů přes kufry, věc celkem zásadní. S vypětím všech sil jsem snesla kufr do stanice 116th St. a z posledních drobných koupila jízdenky. Pak se mi kufr poněkud zasekl v turniketu, kufr se totiž musí pořádně nakopnout, aby po podlaze projel řádnou rychlostí, což jsem napoprvé neučinila. V samotném metru problém s kufrem nebyl, Newyorčané jsou zvyklí (narozdíl od Prahy, kde by vás spolucestující nejradši z vagonu vyhodili a přidali pár peprných slov). Jestli byl ovšem problém kufr snést po schodech dolu, což teprve ho vynést nahoru, zvlášť na takové zastávce, jako je Fulton St., kde je několik schodišť a hlavně kde se pořád něco buduje, tudíž se tu a tam uzavře některý východ.
Už jsem se smířila s tím, že to prostě nějak zvládnu, když tu se jedna paní s dvěma dětmi chopila nejdřív J. kufru, který vynesly spolu, a pak se vrátila ještě pro můj, vzala mi ho bez ptaní z ruky a jako pírko ho vynesla nahoru. Nikdy nezapomenu na její dva chlapečky s krásnými kudrnatými vlásky, kteří za ní běželi po schodech, tleskali a volali "Maminko, jsi úžasná!" Trochu zahanbeně jsem klopýtala za nimi, poděkovala a paní jen tak mávla rukama, jako že tohle nosí každý den a zmizela v davu.
Pozorný čtenář si možná bude pamatovat, kam jsme mohly zamířit ze stanice Fulton St. Ano, ano, už známou, mnohokrát projitou cestičkou k řece Hudson a do "Dejvákova", jak jsme pokřtily levou část Downtown. Nedalo mi to, abych se s kufrem neprojela kolem vrátnice, částečně s myšlenkou, co kdyby náhodou... (třeba Dave zase něco zapomněl a vracel se domů), částečně se strašlivým pocitem "OMG, co když tohle místo už nikdy neuvidím", a snažila jsem se co nejvíc si narvat do paměti. S kuframa jsme si sedly do parku přesně na tu lavičku, kde jsme před necelým týdnem rozdýchávaly setkání s Davem a jen tak jsme relaxovaly. Do pekárny jsem skočila pro oběd a kafe (poslední kafe v NYC!), neodpustila jsem si ani sladkou tečku (mafina, no jó no :) ). Měly jsme před sebou zhruba čtyři hodiny v ráji, stinné místečko s výhledem na řeku, za sebou dům Dave Gahana. Lepší místo pro poslední chvíle v Americe jsme si nemohly přát.
Asi hodinu před tím, než jsme se zvedly a nechaly Manhattan za zády, jsme začaly přehazovat věci z kufrů a batohů, abychom splnily alespoň ten limit na velké zavazadlo. To, že povolených osm kilo příručního zavazadla nemůžeme nikdy splnit, bylo jasné už minimálně od večerejška, když jsme zvážily desky a notebook (vážily nehorázně moc). Když už jsem asi popáté tahala z kufru věci a zas je dávala zpátky a vážila to těžké monstrum, pořála nám paní, které seděla celou dobu vedle na lavičce, hodně štěstí. Inu, Amerika.
Kolem páté jsme se definitivně zvedly a vydaly se na metro. Neodpustila jsem si opět cestu kolem vrátnice domu Mr. G. Procházela jsem okolo a vůbec mi v ten okamžik nedocházelo, že už opravdu odjíždíme. Dokodrcaly jsme se zpátky na Fulton Street a vpadly jsme do metra. Žádné sentimentální loučení, žádné tesknivé pohledy vzhůru na mrakodrapy, žádné "ještě jednou se ohlédnu na Ground zero", nic takového. Bylo to tak lepší, protože jsme aspoň nestihly nijak smutnit.
Cesta metrem trvala o dost déle, než jsme čekaly, takže jsme byly krapet nervózní, jak to všechno stihneme. Navíc jsem po pár minutách zjistila, že jsme samozřejmě chytly špatnou linku metra, která nejede k letišti. Jak jsem tak pobíhala po vagóně a čučela nejdřív do své mapy a pak na aktuální mapu na stěně, potvrdila mi jedna paní, že tímhle na letiště nedojedeme a že na nás kývne, až budeme muset přestoupit.
Jízda vlakem po letišti nám také přišla nekonečné, odlétaly jsme z terminálu 7, což znamenalo objet vlastně celé letiště. S odbavením nebyl žádný problém, ale obě jsme byly nervózní, jestli naše váha neměřila špatně a netáhneme pár kilo navíc. Když jsme se zbavily kufrů, daly jsme si ještě zmrzlinu, procouraly halu a potkaly jsme pána, který voněl jako Dave. Naposledy jsme rozložily naši zvířecí rodinu a vyfotily ji v odletové hale.
Měli jsme odlétat chvíli před devátou, ale nejspíš kvůli mlze a kdo ví čemu všemu ještě jsme se vznesly až o hodinu později. Tentokrát jsme seděly u okénka a v dálce jsme alespoň tušily panorama města...
2024 ©