Stejně jako se na hony vyhýbám hračkárnám a jiným rájům pro děti, nikdy bych se sama asi nevydala do Disneylandu. Na druhou stranu se mi naskytla šance překonat tenhle přesudek a zjisit, co tahle země, která asi není pro starý, nabízí.
Ranní Francie nás přivítala zamračeným nebem, z něhož vytrvale poprchávalo, teplota se houpala kolem hubených patnácti stupňů. Chvílemi jsem viděla, jak stojíme na parkovišti a autobus bičují proudy vody. Pohroma se naštěstí nekonala a my jsme krátce po osmé vylezli z vyhřátého autobusu vstříc novým zážitkům.
Ten první nás dostihnul hned na parkovišti, z kterého jely (!) jakési chodníky až ke vstupní bráně. Chvíli trvalo, než jsme si rozdali vstupenky a než jsme se rozkoukali, ale pro nás s Káťou se zdálo, že doba do konce rozchodu je naprosto nemožná. Devět hodin! Podle mapy areálu jsme zapadly do první kavárny a daly jsme si druhou snídani, přičemž jsme vymýšlely, jak s časem naložit. Hned jsme se shodly na atrakcích, které člověka nevystřelí do dálky, ani ho neotočí hlavou vzhůru, takže se nám výběr značně zúžil.
Na úvod jsme tedy zvolily procházku bludištěm ze živého plotu, následovala prohlídka pohádkového zámku, procházka westernovým městečkem, jízda vláčkem skrz nějaké křoví, plavba obří lodí na minijezeře, a vrcholem byla cesta strašidelným domem. Na nás tedy nakonec atrakcí až až... Občas jsme zahlédly známé tváře visící kdesi nad zemí a točící se na neskutečných atrakcích. Kolem čtvrté hodiny nám definitivně došly síly, takže jsme zapadly do krámků u východu a fotily se v neskutečných kloboucích a parukách. Na závěr jsme se dovlekly do Starbucksu, kde jsme si udělaly radost velikánským kafem a bagetou.
Kolem šesté jsme se kupodivu sešly poměrně bez problémů, všichni se tvářili nadšeně, a nám se den taky nakonec docela líbil. Následovala cesta směr Paříž, ikdyž ubytování bylo samozřejmě na předměstí. Než jsme dojeli, čekala nás ale první krizová situace, průvodkyně versus řidiči. Chtěli nás totiž závést někam do obchodu, ale obkroužili jsme hotel a posléze i supermarket, protože na parkoviště k obchodu nebylo možné kvůli výšce autobusu dojet. Do sporu jsme se nemíchaly, ale s přibývajícím časem jsme se modlily, aby se to co nejdřív vyřešilo. Autobus nakonec zastavil kdesi ve městě a průvodkyně nás dovedla k obchodu, který měl ještě asi 15 minut otevřeno. Nákup proběhl bleskově, někteří se nám ale cestou poztráceli, takže to stejně nešlo úplně hladce.
Pak už nás čekalo jen rozdělení studentů do pokojů v hotelu, vysvětlení, že nesmí ztratit kód od pokoje, a stanovení časového harmonogramu na snídani, která se podávala v pidi prostoru u recepce hotelu. Krabicový styl Formule 1 nezklamal, ale ani to moc nevadilo. Průvodkyně nezapřela svůj moravský původ, takže jsme večer měli i s pány řidiči moc hezké posezení, které se protáhlo do příjemných večerních hodin.
2024 ©