Ráno jsme se ve skupinkách vystřídali na velice skromné francouzské snídani na recepci hotelu. Po osmé jsme vyrazili směr Paříž a vstříc dni plného objevování a pochodování po dlažbě. Kolem desáté jsme zastavili naproti katedrále Notre Dame a vrhli se do rušného dne. Před katedrálou se navíc pořádal nějaký festival jídla, takže tam byl dvojnásobný zmatek.
Nebyla by to Francie, aby hned ráno nenastal problém, v němž svou roli hrála angličitna. Kvůli zmatku před vstupem jsme se rozdělili do dvou skupin, a s Káťou jsme zůstali vzadu s druhou skupinou. Ještě pár metrů před vchodem nás chytil nějaký pán zřejmě z ostrahy, že nemůžeme dovnitř, že nemáme vstupenku, bla bla... Mluvil velice výrazně a francouzsky, takže jsem už dál nerozuměla. Na angličtinu ani na němčinu samozřejmě nereagoval, stejně tak jako kolega, kterého si na nás přivolal. Nakonec jsme dovnitř nějak proklouzli, ale byla jsem z toho výstupu značně otrávená.
Procházkou jsme došli přes most do Latinské čtvrti, kde jsme měli na hodinu rozchod. Hnaly jsme se pro nějaké jídlo, protože snídaně dávno slehla, a den měl být ještě dlouhý. Natrefily jsme na báječný a levný kebab s hranolkama. Ano s hranolkama, které jsem jedla asi po třech letech, a byly vynikající! S jídlem v ruce jsme prokroužily čtvrť, vyfotily si pár lákavých výloh a už jsme zase utíkaly na místo srazu u fontány.
Jako další nás čekala plavba po Seině, což je parádní způsob objevování města, když mají nohy dost. Výkladem nás provázela nějaká mladá průvodkyně, která střídavě mluvila franouzsky a anglicky, ale vzhledem ke strašlivému přízvuku nešlo dost dobře rozpoznat, kterým jazykem zrovna mluví. Naše průvodkyně nám naštěstí dala letáček s českými názvy památek, kolem nichž jsme pluli.
Po plavbě jsme zase naskákali do autobusu a uličkami jsme se domotali k Invalidovně, kde jsme měli asi deset minut. Zkrátka klasický cestovkový frmol. 13:40 - společná fotka před budovou a už jsme zase utákali do autobusu, 14:05 - stojíme pod Eiffelovkou. Dostáváme neskutečně znějící dvě hodiny na rozchod, což nám přijde jako přehnané. Záhy se ale ukázalo, že to je akorát tak čas dostat se nahoru, dolu a zajít si na záchod. Nutno uznat, že Paříž je v výšky nádherná, bílé domy, spousta zeleně, netradičně stavěné bulváry rozbíhající se do všech stran, nepřehlédnutelná řeka... Zkrátka zážitek. Ne tak příjemné už bylo sejít z věže dolu, neskutečné davy, ucpaná schodiště, už půlce jsem se rozhodla, že na Eiffelovku budu chtít jít znova tak za 101 let. Ještě jsme vystály nemožnou frontu na záchod a už jsme zas kmitaly do autobusu.
S autobusem jsme také projeli po Avenue des Champs-Élysées, což byl hezký zážitek, stejně tak obkroužení Vítězného oblouku. Tak snad se tam někdy vydám po svých.
Průvodkyně nás také ještě stihla varovat, v jak otřesném stavu veřejné záchody bývají, takže jsme byli celkem připraveni, ale benzínka kus za centrem nás fakt odrovnala. Navíc tam ještě s námi přijel zájezd mentálně postižených, takže jsme "dobrovolně" čekali, až se vystřídají. Tak špinavé místo už jsem dlouho neviděla, hrůza hrůzoucí.
Čekala nás noc opět strávená v hotelu Formule 1, tentokrát kus za Paříží. Kromě neskutečného řevu, rachotu a několika zapomenutých kódů do pokoje se nic dramatického nestalo.
2024 ©