17. 7. Budík zvoní v pět, letadlo letí v 11.30. Tedy dost času sbalit věci dvou holek do jednoho kufru, dát si ještě kafe středoevropské velikosti, projet půl Prahy, zbavit se kufru o váze 23 kilo a v klídku dojít k odletové bráně. Všechno šlo až podezřele hladce, jen pánovi na kontrole dokladů jsem omylem ukázala kartičku pojišťovny, za což mi naštěstí nevynadal, ale jen se mile usmál (nojo, trubka jede k móři), podíval se zkoumavě na občanku a šly jsme dál. A tímhle skončil zřejmě na celých deset dní veškerý řád a naše předpoklady se přestaly plnit.
Naše růžovofialový letadlo Wizzairu přiletělo na letiště Fiumicion načas, v předpokládaných 13 hodin, 15 minut nás povozilo po přistávací dráze, takže jsme si mohly prohlídnout desítky letadel odlétajících z blízké ranveje. Na kufr jsme čekaly dost dlouho, ale nemělo to být ani zdaleka poslení či dokonce nejdelší čekání dne. Jelikož ale kufr přijel neroztřískaný a nevybraný, měly jsme radost a vydaly jsme se hledat autobus do centra. Vlak jsme kvůli ceně zavrhly (prý 15 euro?), bus vyšel na 4 eura, nebylo ovšem snadné se k němu vůbec dopracovat. Na letišti jsme totiž zjistily, že tu nemají jízdní řády! V nějaké budce v letištní budově jsem koupila dva lístky a s nimi utíkala ven, kde už Jana byla nastoupená u autobusu jiné společnosti, kde se ale jízdenky kupovaly namístě. Náš autobus měl odjet za půl hodiny. Tak jo, čekáme. Slunce pere, všude mraky zmatených zpařených lidí, nikde nic kam si sednout (stejně jako ve městě - sedá se a čeká na chodníku).
Autobus dorazil, řidič ledabyle škubal lístky, pasažéři sami nakládali kufry a hrnuli se dovnitř. Na moje konstatování "Tady to ještě asi bude prča" se otočila slečna na sedačce přede mnou a jen se smála. Vedle ní přítel taky neměl slov. Jejich jediná jistota byla, že od Termini dojdou rovnou k hotelu. Když jsme asi kolem 2 vyrazili z letiště, ještě jsme ani nevěděly, že se budeme kodrcat skoro hodinu úděsným provozem, naštěstí ale v plné palbě klimatizace.
Na Termini jsme si zase samy osvobodily kufr a vyrazily směr autobusové nádraží. Já jsem skočila do nádražní budovy pro lítačky na MHD a pro Roma Pass, takže jsme každá hned vyplázla 60 euro. Jana pak šla shánět propisku, neb na římské lítačky se píše jméno a datum narození (a tady v tom chaosu je zřejmě úplně jedno, že místo toho napsala dnešní datum :D, kdo má tý italštině rozumět hned první den!).
Od nádraží jsme pak stopovaly naši linku 360, která se v odpoledním provozu jen sunula, takže jsme stihly vysledovat, kde zastavuje. Samozřejmě v nejvzdálenějším bodě nádraží. Navíc i naše zastávka Muse je konečná, takže je to z centra ještě další projížďka. Ani na "autobusáku" nevedou jízdní řády, takže jsme prostě čekaly, až to přijede. Lehce nás překvapilo, jakým způsobem mašinka v autobusu označuje lístky, ale protože se do ní lístek nedá strčit obráceně, zřejmě nebude tak blbá. Další postřeh ohledně autobusů jsme učinily při pohledu na opatlané sklo a celkově ušmudlaný vnitřek busu. To, že to tu a tam děsivě drncalo, jsme kvůli únavě už moc neregistrovaly. Také jsme zjistily, že se za jízdy člověk nijak nedozví jméno zastávky, ledaže vystrčí hlavu ven, tentokrát to ale bylo jedno. I když jsme v autobusu zůstaly poslední, řidíč nám na konečné dal jasně najevo, že už dál nejede.
Díky neomylně fungující schopnosti otočit mapu naopak jsme se prvních sto metrů vzdalovaly od hotelu, zpět k hotelu to pak ale bylo naštěstí z kopce a nemusely jsme nic složitě hledat. V hale na nás ledově a příjemně dýchla klimatizace. Recepční nás pak plynulou angličtinou odrovnal množstvím informací, map a letáčků a nakonec i nabídkou, ať se na recepci obrátíme kdykoli s jakýmkoli dotazem.
Jelikož nefungoval výtah, tak nám nějaký seňor vynesl kufr do třetího patra, kde nám pak ukázal, jak nastavit klimatizaci a stáhnout obří roletu. Jelikož mi kufr ještě nikdo nikdy nenesl, strčily jsme tomu chlapíkovi před odchodem do ruky euro a začaly jsme jásat, že jsme dojely. Sice jsme si slíbily, že do tří stihneme kafe a zmrzlinu, ale bylo jasný, že prioritu má pořádný jídlo.
Dole v recepci nám do mapy zakreslili restauraci Rossini a vysvětlili nám, že takhle odpoledne mají restaurace v okolí normálně zavřeno. Cestou už bylo hodně dusno a začaly se kupit mraky, takže nás bouřka ani moc nepřekvapila. Naštěstí jsme tou dobou už seděly na zastřešené zahrádce a uždibovaly první římskou pizzu, která byla skvělá, nemluvě o rychlosti zhotovení (5 minut?). Když jsme se prokousaly jídlem, bouře nabrala na síle a déšť vytvořil pod střechou jednolitou vodní plochu o hloubce aspoň pět čísel. Nakonec jsme si dala nohy na vedlejší židli, Jana se statečně koupala. Jelikož nás příval odřízl od obsluhy, kafe už jsem si nestihla dát.
Po jídle se nám ještě do hotelu nechtělo, po dešti bylo zase najednou dýchatelno, tak jsme se vydaly na průzkum města s cílem vidět Koloseum a dát si zmrzlinu a přitom toho moc nenaťapat. Vlezly jsme do narvané tramvaje, kterou jsme chtěly dojet na stanici metra, ale protože v tramvaji člověk prostě nezjistí, na jaké je zrovna stanici, vystoupily jsme o jednu zastávku dřív a opět jsme si úplně pitomě zašly. Metro už nemohlo překvapit, narvané, špinavé, ale je fakt, že tam hlásí názvy stanic. Druhá věc je, že rozhlasový systém snad ještě pamatuje 2. světovou válku, protože tomu chrčení nebylo opravdu rozumět.
Měly jsme radost, když nás metro vyplivlo na stanici Colosseum a s davem jsme se vynořily na povrchu. První dojem z Kolosea je opravdu... ehm... kolosální. Vzápětí jsme zjistily, že máme nedostatky v přípravě, jelikož si pár lidí fotilo kanál s nápisem SPQR. Upřímně řečeno, na tyhle písmena jsem asi nikdy nenarazila a musely jsme to večer najít. (SPQR = Senatus Populusque Romanus, v překladu senát a lid římský, kdybyste taky náhodou byli kulturní barbaři.)
Dalším úkolem bylo dát si zmrzlinu, ale pochybné stánky podél Kolosea jsme zavrhly a vyrazily jsme podle rad průvodce do sicilské zmrzlinárny. Za 3,50 celkem solidní kelímek a tři příchutě, sedly jsme si ven na lavičku (měli!) a sledovaly šrumec na ulici. Nakonec jsme vymyslely, že zpátky pojedeme tramvají č. 3, která jede k resturaci Rossini a zbytek se nějak doplácáme. Někdy v 9 jsme vylezly na stanici Muse a šly se podívat na výhled na město. Po dešti a se zapadajícím sluncem to bylo úchvatné.
Před spaním jsme si ještě ujasnily plán na první den - zoo a zorientování ve městě. A já ještě ranní běh!
2024 ©