18. 7. Běhání, zoo, jízda tramvají, zběsilá chůze rozestavěným centrem a nakonec obří pizza v pravé italské, turisticky nezkažené putice. Začínáme také chápat, že v místní dopravě nemá cenu hledat logiku a začínáme se modlit na každé zastávce :)
První ráno v Římě! A tedy také první běžecká příležitost! Kolem půl sedmé jsem probíhala kolem recepce, kde mi zvesela pan recepční přál hezké ráno a hned se ptal, kam jdu běhat a jestli znám okolní parky. Původně jsem mířila do Villa Ada, ale recepční mi do mapy zakreslil ještě další dva. Zamířila jsem stejně podle plánu směr Ada, ale bez mapy, takže jsem doběhla do parku Icaka Rabina, který končil vrátky, a Villa Ada zůstala pro dnešek nedobytá. I tak to byl docela příjemný běh, akorát už se začalo dost oteplovat. Pohledem do mapy jsem zjistila, že tím prvním parkem se musí nějak proběhnout, zítra snad objevím kudy.
Před osmou už jsme byly na snídani, která byla opravdu božská. Nandala jsem si plnej talíř míchanej vajíček, haldu zeleniny a ovoce. Dovolila jsem si i sladké pečivo, ochutnávat se musí! Tři hrnky kafe k tomu sedly parádně!
Za hodinku už jsme vyrážely směr Giardino Zoologico. Kus jsme popojely tramvají, prokličkovaly přes šílenou silnici bez přechodu a přes sáhodlouhé parkoviště jsme se propracovaly ke vchodu. Pokladní nám italsky nabídla nějakou extra výstavu, ale to jsme zamítly. Vstupenka stála 15 euro, vyfasovaly jsme k ní plánek a vydaly se za divočinou.
Prošly jsme snad všechny cesty, viděly vše, co vidět šlo, a bylo nám z toho trochu smutno. Spousta betonových výběhů, kde zvířata jenom stojí a občas si žvejknou slámy z koryta, pár výběhů, kde mají zvířata na betonu aspoň nějaké dřevo... Navíc je docela problém si dopoledne koupit nějaké občerstvení, o ledové kávě či normální zmrzlině nemluvě. Skončily jsme s Café Zero, které byla kompromisem kávy a zmrzliny. Po víc jak třech hodinách ťapání jsme měly tak akorát sílu dojít k trmavaji a někam jet.
Mapa MHD nám moc nepomohla, takže jsme se nějakým způsobem dopracovaly na Piazza del Popolo, kde nás slunce sežehlo pořádnou silou. Jana hned hlásila, že tu někde je kostel z filmu Andělé a démoni. Neměly jsme to ale moc nastudovaný, takže jsme nakonec sedly na fontánu a pokoupaly nohy.
Podle mapy to nemělo být moc daleko ke Španělským schodům, tak jsme s ochlazenýma nohama zase vyrazily do ulic. Moc dlouho nevydrželo a u schodů jsme byly vyřízený přesně jako po zoo. Navíc bylo všude kolem plno lešení, hluk, prach a samozřejmě davy. Kostel nad Španělskými schody byl taky schovaný pod lešením, takže jsme jen udělaly fotku a utíkaly na metro.
Dalším cílem dne byla Fontana di Trevi, cestou k ní jedna zmrzlinárna doporučená průvodcem. Že fontána je zavřená a bude to vlastně zklamání, jsme věděly, ale že i ta zmrzlina nebude stát za nic... to nás nenapadlo. Vystoupily jsme na Barberini a vydaly jsme se rušnou hlavní ulicí, z které jsme pak zabočily směrem k San Crispino zmrzlinárně. Tři ušmudlaný kopečky za 4.50 s nijakou příchutí byly hrozným zklamáním, navíc mají zmrzlinu v kovových nádobách, takže se dá vybírat jen podle názvu. Sedly jsme si ke stolku patřícímu k vedlejší kavárně, kde jsem se naivně pokusila objednat ledové kafe. Číšník mi nerozuměl, tak zavolal kolegyni, která mi sice rozuměla, ale nechápala, jak můžu chtít takovou divnou věc. Jsme tu zatím druhý den, ale už se mi chtělo brečet bezmocí, že si prostě to studený kafe nedám.
Fontána je hned za rohem a ikdyž je celá pode lešením, stejně blbý nápad jako my mělo dalších milion lidí. Blik cvak v davu a utíkáme pryč. Vynořily jsme se zase na hlavní ulici a aspoň jsme koukaly po krámech. Janu zaujal výprodej bot, tak jsme vybíraly a vybíraly, až jsme nakonec odcházely s krabicí bot asi za 12 eur.
Hned přes ulici byla zastávka, tak jsme tam naklusaly a našly spoj číslo 53, který by nás měl dovézt na Rossini. Nutno podotknout, že to byl okružní spoj, takže ačkoli by naše zastávka byla opačným směrem mnohem blíž, musely jsme projet celou trasu až na konečnou a zase kus "zpět". Ještě před tím jsme si daly ledové osvěžení. Jana omylem mátovou tříšť, já píďa caffé fredo, u kterého mi málem vyhrkly slzy smutkem a steskem po New Yorku. Pořád to ale bylo příjemnější než jízda, na kterou jsme nastoupily. Dohrkaly jsme se na konečnou, všichni včetně řidiče vylezli, my zůstaly sedět vevnitř (a dýchaly zbytky chladného vzduchu). Když už se čekání zdálo nekonečné, z autobusu nás vyhnali, a jak jsme pochopily, bylo to kvůli rozbitému střešnímu okýnku. Autobus tedy odfrčel a my zas čekaly a čekaly, tipla bych to tak na dobrých 40 minut celkem... Po další jízdě, kdy jsme hlídaly tu svoji zasávku, jsme se konečně vynořily ve známých končinách. Definitivně se smiřuju s tím, že zastávky tu nejsou na obou stranách ulice a autobusy si tu dělají, co chtějí. Je čas vymyslet modlitbu za MHD.
V hotel jsme se krapet zmátořily, převlíkly a už jsme zase utíkaly na autobus, tentokrát směrem hospoda Killer Beer, kde nás podle voucheru čekala obrovitánská pizza a nějaký ten předkrm a dezert. Jelikož metro se tu zdá zatím nejspolehlivější (neb nemá kam z kolejí odbočit), jely jsme s ním a zbytek došly pěšky. Cestou jsme našly autobus na zpáteční cestu, který by snad i mohl přijet.
Hospodu jsme našly snadno. Byl trochu problém, že neměli napsané moje jméno na rezervaci, ale stůl se našel a lámanou angličtinou nás moc příjemná číšnice vysvětlila, co a jak. Ze začátku to vypadalo jako velký rodinný podnik, samé ciao a objímání a takové to italské hemžení, které je o to zvláštnější, protože kromě ciao člověk nerozumí nic. Z kuchyně občas vyběhl zplavený kuchař, rozhodil rukama a zase zmizel. Chvilka pak trvalo, než jsme si objednaly, ale nakonec se to zvládlo. Pizza měla čtyři příchutě, vlastně neomezené ingredience, předkrm byl výborný, ale holt samá mouka.
Dezert mě potěšil moc, panna cotta s ovocem! Zvládly jsme si objednat i pivo "piccolo" a při odchodu jsme nechaly 10 eur dýžko. Sice to nechtěli, ale nám se tam nakonec tak strašně moc líbilo a všechno nám chutnalo, takže nám bylo trapně odejít s tím, že jsme za to všechno zaplatily jen 12 eur, tedy cenu voucheru.
Na autobus jsme čekaly docela dlouho, ale smířeně. Sedly jsme si na chodník u zastávky, která byla dost ve tmě a navíc zakrytá stromem, takže jsem se připravovala na skok do silnice a na mávání na autobus. Hodilo nás to na Termini a pak už známou 360 až před hotel.
2024 ©