Trocha klišé na začátek... Když se teď ale po týdnu od startu Salomon Trail Running Cup v Karlových Varech svíjím doma s bolavou čelistí, uznávám, že na tom klišé něco je. Ne že by ten běh dopadl dobře, ale ten pocit bezstarostnosti a svobody byl skvělý. Třetí den ťapání po dráze postel - mrazák se zastávkou na zapití bůhvíkolikátého paralenu člověku moc nepřidá.
Od dubnového půlmaratonu jsem toho moc nenaběhala - špatné počasí, dva týdny u maturit, pár dní v Londýně... priority se zas na chvíli posunuly jinam. Trochu váhavě jsem tedy kývla, když J. přišla nadšeně s tím, že se ve Varech poběží první ročník tohoto bláznivého závodu. Zběžně jsem mrkla na profil, trasu trati, a s vědomím, že jsem poslední dva týdny víceméně proseděla a projedla, jsem v sobotu k poledni sedla do vlaku směr Karlovy Vary.
Zázemí bylo v Poštovním dvoře, ale hned při přihlašování jsme měly dost rozpačitý pocit, když nám usměvavá slečna řekla, že trička určitě nejsou (ačkoli jsme při registraci zadaly velikost) a že nemají ani šatnu nebo nějakou úschovnu na věci. Nakonec si J. mohla věci hodit do pořadatelského auta a vyrazily jsme zpět do centra na jídlo.
Už dlouho se mi nestalo, že by na mě číšník zapomněl... Nu což, ospalé sobotní odpoledne, může se stát. Jídlo bylo ovšem skvělé, ještě si dát kávičku a jít si schrupnout... Když jsme vylezly ven, zjistily jsme, že během oběda sprchlo a dost se ochladilo. Aspoň se pročištil vzduch a nebylo takové dusno jako předtím.
Start byl v 17:00, takže jsme měly asi tři čtvrtě hodiny na převlečení a rozcvičení. Na startu se sešli většinou vyšvihaní a viditelně zkušení závoďáci, tak mi bylo jasné, že tohle bude one-woman show na zadní pozici. Po startu všichni nabrali tryskové tempo, na pár metrů jsem se nechala strhnout, ale hned jsem se zas uklidnila. Trať se z asfaltu záhy přesunula na nerovný a bahnitý terén, naštěstí to ale netrvalo dlouho a zbytek závodu se běžel po celkem příjemném povrchu. Až tedy na to převýšení, kopce mám ráda, ale běhat do vrchu (a co hůř, sbíhat dolu!) neumím, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem si domů nepřivezla odřený obličej nebo zlomený kotník...
S J. jsme pak obě svorně konstatovaly, že bylo fajn si ten závod zaběhnout, ale opakovat to už nebudeme... Těch 6,5 kilometru na nás bylo dost rychlých... Teď už se jen těšíme na to, až se za měsíc a kousek proběhneme v newyorském Central Parku a v září se postavíme na start ústeckého "Setuza" půlmaratonu.