Prohrábla jsem jeden ze šuplíků nočního stolku a mezi změtí vstupenek, map a deníků z cest se vynořil sešítek nazvaný Kdo s koho? Moje potřeba vypsat se z houpaček depresí a euforií byla před několika lety tak mocná, že jsem vytvořila i pár veršovaných textů, které jsem nakonec sepsala do této miniaturní sbírky.
Psal se rok 2003. Dva roky od základky, dva roky do maturity, dva roky na intru s výhledem na hřbitov, dva roky pod vlivem skvělého češtináře, s nímž jsem často rozebírala literární i životní problémy u půllitru v některé z varských hospod. Zpětně teď dokážu dosledovat, kam se moje myšlenky ubíraly, když jsem některý z těch textů psala. Objevila jsem tenkrát složitou a metaforickou Březinovu poezii, která mi učarovala právě tou změtí obrazů a určitou temnotou v pozadí. Z jiného ranku, ale stejně vlivnou byla i Krchovského poezie... To, co jsem stvořila je možná naivní, přihlouplé, příliš umělé, ale přesně vystihující mé tehdejší smýšlení... Dnes první text.
Na pahýlech šveholí torza shnilých listů,
marně však hledají ztracenou svou cestu.
Pahýly se dětí bojí vzdát,
ikdyž samy od nich budou uhnívat.
Vděčnost? Jenom tiché doufání.
Vítr už listy ke hřbitovu odhání.
(Karlovy Vary, podzim 2003)
2024 ©