Andik bloguje

Začátkem roku jsme v už tradiční sestavě naplánovaly cestu do Athén, ovšem v květnu jsme Řecko definitivně zavrhly při představě demonstrací a stávek. V půlce července se nám definitivně potvrdilo, že jsme se rozhodly dobře a Řecko nám zkrátka vydrží na někdy příště. číst dál

10. 2. Podle plánu jsme se dnes vydali na druhou stranu od hotelu, přes silnici vedoucí na Harrachov. Vyplynulo z toho náležité poučení. Pokud nechcete v Jizerkách, potažmo v Krkonoších potkat pár hodin ani nohu nebo lyži, najděte si na mapě trať, která není aspoň čtyři dny projetá rolbou. číst dál

9. 2. 2015. Ráno se probouzíme do sněhové vánice a slušného vichru. M. bolí po včerejšku rameno, takže běžky zůstávají doma a my jdeme pěšky. Cíl je Harrachov a Mumlavské vodopády. Snídaně si dáváme ovšem stejně buržoazní, jako bychom se chystali na Jizerskou padesátku.  číst dál

8. 2. 2015. Ráno přesně podle předpovědi fouká, sněží, prostě nádhera. Užíváme si aspoň snídani, ta je opravdu anglická, jenom to kafe mi vyloženě nechutná. Po jídle chvíli váháme, ale nakonec v půl desáté vyjíždíme směrem Jizerka a snad kamsi dál.  číst dál

7. 2. 2015. Jelikož letos vychází jarní prázdniny na druhý týden v únoru, byla by škoda nestrávit ten týden v bílé stopě. Ráno před odjezdem je sice trochu náročnější než obyvkle, neb jsem strávila páteční večer na maturitním plese, ale zvládli jsme vyjet něco po desáté.  číst dál

19. 7.  Sobotní ráno nás vítá slunečními paprsky a máme zase až do tmy co dělat. Dopoledne nás ale Řím hned ujistí, že plánovat se moc nedá a že prostě boží cesty jsou nevyzpytatelné. Nakonec jsme ale zvádly snad ještě víc, než jsme původně myslely. číst dál

18. 7. Běhání, zoo, jízda tramvají, zběsilá chůze rozestavěným centrem a nakonec obří pizza v pravé italské, turisticky nezkažené putice. Začínáme také chápat, že v místní dopravě nemá cenu hledat logiku a začínáme se modlit na každé zastávce :) číst dál

17. 7. Budík zvoní v pět, letadlo letí v 11.30. Tedy dost času sbalit věci dvou holek do jednoho kufru, dát si ještě kafe středoevropské velikosti, projet půl Prahy, zbavit se kufru o váze 23 kilo a v klídku dojít k odletové bráně. Všechno šlo až podezřele hladce, jen pánovi na kontrole dokladů jsem omylem ukázala kartičku pojišťovny, za což mi naštěstí nevynadal, ale jen se mile usmál (nojo, trubka jede k móři), podíval se zkoumavě na občanku a šly jsme dál. A tímhle skončil zřejmě na celých deset dní veškerý řád a naše předpoklady se přestaly plnit. číst dál

Toť moje každoroční otázka... Naštěstí se posledních pár let najde vždycky někdo ochotný vyrazit na vlastní pěst někam po světě. Po loňské Depeche Mode tour byl zase čas na nějaké ty památky ve velkém městě ideálně v kombinaci s krátkým koupáním v moři. A jelikož se tímto kritériem značně snižuje počet míst, kam se dá jet, téměř bez váhání jsme se shodli na městě, kam prý vedou všechny cesty. číst dál

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, abychom se stihli dostat na vlak pod kanálem, ale trochu se nám odjezd opozdil, když jsme čekali na osazenstvo jednoho pokoje, který zaspal a probral se v okmažik odjezdu autobusu. Plánovaný vlak nám nakonec ujel, takže jsme poměrně dlouho čekali na jiný. Při čekání se jednomu chlapečkovi ze základky přihodila na záchodě podivná nehoda, kterou jsme nikdo nepochopil, každopádně výsledkem byly připosrané kalhoty a děsný zápach v celém autobusu. Po naložení na vlak jeden ze statečných řidičů kalhoty hodil do igelitky a tu nacpal do kufru. Dost jsme si oddechli. Jinak dojem z cesty nemám nijak zvláštní, nedrncalo to, žádný velký hluk, zkrátka jsme si tak driftovali. číst dál

Ráno jsme se ve skupinkách vystřídali na velice skromné francouzské snídani na recepci hotelu. Po osmé jsme vyrazili směr Paříž a vstříc dni plného objevování a pochodování po dlažbě. Kolem desáté jsme zastavili naproti katedrále Notre Dame a vrhli se do rušného dne. Před katedrálou se navíc pořádal nějaký festival jídla, takže tam byl dvojnásobný zmatek. číst dál

Stejně jako se na hony vyhýbám hračkárnám a jiným rájům pro děti, nikdy bych se sama asi nevydala do Disneylandu. Na druhou stranu se mi naskytla šance překonat tenhle přesudek a zjisit, co tahle země, která asi není pro starý, nabízí. číst dál

Tradiční předodjezdové zmatky, trochu nervozita na parkovišti u školy, je to přeci jen první školní zájezd, kdy jedu jako dozor. Poněkud nás překvapuje, že s dětmi ze základky jede jen jedna učitelka, my máme pocit, že ve dvou jsme na našich 20 účastníků tak akorát.  číst dál

English teachers mají drobnou výhodu - mohou si celkem dobře navymýšlet zájezdy do zahraničí a jet na ně jako dozor a skoro jako na dovolenou. Když mi loni v říjnu přistála na stole nabídka na zájezd do Paříže a Londýna, nebylo nad čím váhat. číst dál

Tuhle otázku jsem si položila snad milionkrát ještě v New Yorku a pak mnohokrát později po návratu. Odpověď byla skoro jasná. Londýn, a aspoň na týden, když ne víc. Cestovní sestava byla také hned jasná: já, Jana T., Ivka a Kája. číst dál